Probudil se do dalšího horkého dne. Tady, v Dolním Egyptě, jsou všechny dny horké. Vstal, šel posnídat. Nestihl ani dojíst, když se z dálky ozvalo: "Sokkwi, kde jsi? Ať ten kanál stihneme dneska vykopat! Usirev sešle povodně co nevidět." Vstal od stolu ždímaje poslední kus své placky v ruce a zamířil ke skladišti nářadí. Práce byla těžká, ale nikdy nikoho nenapadlo si stěžovat. Nikdo netušil, že může existovat něco lepšího. Až, před několika dny, měl Sokkwi živý sen. Byl v něm nějaký bůh. Nejspíš to byl Thovt, podle toho vzhledu který si pamatoval, ale u snu si nemůže být člověk nikdy jistý. A ten mu ukázal, jak vypadá život v královském městě. Bylo to něco úplně jiného. Jak tak kopal, začal si město představovat a vzpomínat na ten sen. Vzpomínky to byly mlhavé a matné, ale přesto krásné. Nějak si byl jist, že se tam musí žít lépe, ať už to znamenalo cokoliv. Ale den ode dne mu připadaly vzpomínky slabší a slabší. Naopak práce se mu zdála den ode dne těžší a těžší. Ale nejvíce bylo zvláštní, že si toho nikdo jiný nevšímal. Jen on. Další den, při polední přestávce, kterou si všichni dopřávali spíše kvůli neskutečnému horku, než kvůli jídlu, se pokusil své vzpomínky nakreslit do písku. Nejen, že se mu to nepovedlo, ale večer tam jeho kresby již nebyly. Jako by je někdo odstranil. Den poté se je pokusil nakreslit znovu a se stejným výsledkem. Totéž se opakovalo ještě následující 3 dny. Čtvrtého dne přišel hlídač a požádal ho, aby zanechal pokusů kreslit do písku, protože to odvádí ostatní od práce. Sokkwi si nyní byl jistý, že nechtějí, aby se někdo o městě dozvěděl. Byl přesvědčen, že tu není něco v pořádku, a on byl vybrán Thovtem, aby s tím něco udělal. A tak kreslit nepřestal, jen začal být opatrnější. Pokaždé si vybral jiné místo a přesvědčil se, že ho nikdo nesleduje. Říkal si, že kdyby se mu povedlo jednou nakreslit jeho sen pořádně, ostatní by se začali zamýšlet, kde to město je a jak to tam vypadá... Navíc se mu den ode dne dařilo hůř. Práce se mu zdála čím dál tím těžší a neviděl v ní žádný smysl. Jednoho dne si nedal pozor a byl opět chycen. Tentokrát ho vzali k majiteli usedlosti, na které pracoval. Majitel byl rozčilen a sdělil Sokkwimu, že si má sbalit všechny své věci a vypadnout z jeho usedlosti, že tu jen překáží. To by ovšem znamenalo dlouhou cestu pouští, bez zásob a bez doprovodu. Navíc mu bylo líto ostatních, kteří tu tvrdě pracovali a ani nevěděli pořádně proč. Byl rozhodnut zůstat a pokusit se ostatní přimět k zamyšlení, i když to znamenalo skrývání a neustálý strach před strážemi. Večer zjistil, že jeho lůžko již stihli přidělit někomu jinému. Vybral si místo pod palmou, kde byl písek měkčí než okolo, a s pocitem křivdy a smutku usnul. Ráno mu naštěstí nikdo nebránil se najíst. Nejspíš proto, že usedlost byla tak veliká, že se většina lidí navzájem neznala, a jednoduše nevěděli, že by jídlo dostat neměl. Po jídle začal procházet kolem kanálů a kreslit nová a nová města. Některá dokonce vyryl do kamene, aby bylo těžší je odstranit. Přece o tom musí někdo začít přemýšlet. Avšak nedařilo se a jeho obrázků měst si nikdo nevšímal. Jednoho dne byl přepaden. Zpoza velbloudích stájí na něho skočila skupinka lidí, spoutali ho, zavázali mu oči a odtáhli ho někam pryč. Když mu šátek sundali, stál kolem něj hlouček několika osob. Nejvyšší k němu přistoupil a omluvil se mu za způsob, kterým ho sem dostali. Následně mu vysvětlil, že to bylo nezbytné jejich k utajení. Patří k hnutí odporu a snaží se ostatním dělníkům pomoci. Majitel usedlosti je prý velmi zlý člověk a rád vidí cizí utrpení. Oni našli způsob, jak dělníkům ulehčit, používají k tomu výtažek z velikých pouštních kaktusů, které rostou nedaleko. Bohužel, jak se ukázalo, na něj lék blahodárného zapomnění, který jim poskytl mocný Imhotep, nepůsobil. Proto mu připadala práce tak namáhavá a proto se mu v hlavě neustále opakoval podivný sen o městě. Vysoký muž mu navrhl, aby jim pomáhal tento lék připravovat, protože on jako jediný mohl vstoupit mezi kaktusy a spravovat vodní cesty, které je zavlažovaly. Cesty již chátraly a každý jiný člověk upadl při vstupu mezi ně do podivného omámení. Začal se tedy věnovat péči o kaktusy. Postupoval čím dál tím hlouběji do kaktusové plantáže, pracoval od svítání do západu slunce. Jeho život opět začal nabývat smysl. Práce to sice byla těžká, ale alespoň to ulehčí spoustě lidí, kteří byli nuceni dřít v usedlosti. Kaktusová plantáž byla velice rozlehlá. I po několika týdnech tvrdé práce ji stále neprozkoumal celou. Alespoň udržoval v chodu vše, co potkal. Jednoho dne potkal na plantáži staříka. Byl opřený o starý kaktus. Pozval staříka do svého provizorního obydlí a nabídl mu jídlo a pití. Stařík poděkoval za nabídnuté jídlo, avšak místo aby si vzal, začal vyprávět. Prý byl kdysi jako Sokkwi, také na něj látka nepůsobila, a proto se staral o kaktusovou plantáž. Později ale objevil, že nepomáhá odboji. Výtažek z kaktusů používá majitel usedlosti k tomu, aby kontroloval lidi. Lék je otupuje a brání jim, aby přemýšleli, nebo se dokonce bouřili. Historka s odbojem je jen způsob, jak přimět ty, na které kaktusy nepůsobí, aby také spolupracovali. Nevěděl proč, ale staříkovi věřil každé slovo. Všechno dávalo svůj smysl. Přeci, kdyby tu byl takový odboj, musely by stráže proti němu zakročit. Kde by navíc odboj bral jídlo? Dostal neuvěřitelnou zlost. Vzal nářadí, které měl zrovna po ruce, a pustil se do kaktusové plantáže. To byl jediný způsob, jak zabránit, aby lidé dostávali dávky podivného léku. Likvidoval vše, na co přišel. Vodní cesty i kaktusy. Zanedlouho našel také hlavní vodní kanál. Když ho zničil, byly všechny kaktusy odsouzeny k záhubě suchem. Zanedlouho vzniklou spoušť objevili stráže, ale Sokkwimu se podařilo uprchnout. Po několika dnech skrývání začal pozorovat, že se lidé mění. Začali si stěžovat na těžkou práci, na nesnesitelné horko a vůbec na všechno. Začali být nespokojení se svým životem. Po několika dalších dnech se situace začala vyhrocovat. Nepokoje sílily. On však začal k lidem promlouvat. Řekl jim vše o kaktusech a o vykořisťování, které je na nich pácháno. Také jim vyprávěl svůj sen o velikém městě, kde by se všichni měli lépe. Lidé se spojili a s pracovními nástroji v rukou vyrazili k obydlí majitele usedlosti. Očekávali, že ve chvíli, kdy je spatří, dá se na útěk. K jejich překvapení se však tak nestalo, proto na něj začali pokřikovat, aby je pustil a aby je přestal věznit na tomto nehezkém místě. "Tak jděte. Nikdo vás tu přeci nedrží. Ale napřed mě vyslechněte. Nežilo se vám tu dobře? Nežilo se vám dobře, dokud tady ten nezničil kaktusovou plantáž?" A ukázal přitom na Sokkwiho. "Jen díky jeho podivné představě, že vás tu vězním, jen kvůli jeho hlouposti se poženete do pouště, kde nemáte nic? Jídlo, vodu, nic?! Tady máte svůj domov. Samozřejmě že je třeba se o něj starat, což dá práci. Ale to vám umožňuje přežít. Kdo chce, ať jde, kdo chce zůstat a pomoct s obnovou toho, co tento hlupák způsobil, je vítán v mé přízni a mé usedlosti. To jsem byl já, kdo vám dal možnost přežít v tomto drsném světě. Jak chcete přežít v té poušti okolo?" Po těchto slovech se dav otočil a obrátil proti Sokkwiovi. Začali jej postrkovat a několik z nich již zvedalo ruce s kameny. Sokkwi na nic nečekal a rozběhl se ke stájím. Skočil na nejbližšího velblouda a uháněl s větrem o závod. Nikdo o něm již více neslyšel. Nikdo neví, jestli padl žízní uprostřed pouště, byl přepaden hrochem, nebo jestli se nakonec dostal do svého vysněného města.