To zase byla cesta! V zácpě u Nilu trčel skoro dva dny. To je tím, že tuto novou cestu používají teď všechny karavany. Takový kurýr to má dnes čím dál těžší. Zavedl velbloudy do stáje a nalil jim do žlabu. Velbloudi začali šťastně pít a řešit složité diferenciální rovnice. Zamkl stáje a vypravil se domů. Přede dveřmi na něj čekal podivný stařík. Měl dlouhé bílé vousy a ještě delší bílý plášť. Aklesh si ho změřil pohledem od hlavy k patě a stařík mu zkoumavý pohled opětoval. "Pan Aklesh, nemýlím-li se." Zahájil konverzaci stařík. "Měl bych pro vás práci." Aklesh se vzpamatoval z překvapení, polkl pískový knedlík, který se mu utvořil v krku, a odpověděl: "Ale jistě, co pro vás mohu udělat?" "Potřeboval bych, abyste tuto amforu dopravil k mému známému v Horním Egyptě. Tady je adresa a peníze. Je velice důležité, abyste ji doručil co nejdříve." Řekl stařík a podal Akleshovi kousek pergamenu a váček s cinkajícím obsahem. "A mimochodem, v žádném, ale opravdu v žádném, případě nesmíte amforu otevřít!" Aklesh přijal peníze a lísteček s adresou. Sehnul se pro amforu a když se narovnal, stařík byl pryč. Chvíli stál a udiveně zíral. Nechápal, kam stařík zmizel. Pak si uvědomil, že ani neví, jak se jmenoval. Amfora byla uzavřená a pečlivě zapečetěná voskem. Dorazil domů a postavil ji na stůl. Hned zítra se vydá na cestu. Ráno vstal a podíval se na amforu. Co sakra může být uvnitř, že ji nesmí otevřít? Zabalil jídlo, dostatek vody, vybral si několik velbloudů ze stáje a vyrazil. Tohle je přece jen zakázka, na které není co zkazit, krokodýli v tuhle roční dobu nepředstavují problém. Celá cesta vede krásně podel Nilu, takže i vody je dost a nese jen jednu malou amforu. Pro toho staříka to muselo být velice důležité, když za tak jednoduchou práci zaplatil tolik. A ve zlatě! Cestou přemýšlel o staříkovi a stále se mu něco nezdálo. Proč se vlastně nepředstavil? A kam se tak rychle poděl. Stále mu připadalo, že tu není něco v pořádku. Dostal však zaplaceno předem, tak nač ty zbytečné starosti. Ale cesta neměla být tak snadná, jak se zdála. Jednou, když zastavil na noc, přepadla ho skupinka pouštních banditů. Objevili se odnikud ze tmy a než stačil cokoli udělat, byl obklíčen. Bandité jej svázali a začali prohledávat jeho věci. Sotva nalezli amforu, začali se o ni hádat. Spor se rychle vyostřil a zanedlouho se bandité změnili v rozmazaný chumel rukou a zbraní, ze kterého se co chvíli ozvalo bolestné zachroptění. Aklesh na nic nečekal. Přeřezal si pouta, popadl amforu, o kterou se bandité tak hádali, a rozběhl se. Skočil na nejbližšího velblouda a uháněl s větrem o závod. Když byl dostatečně daleko, slezl z velblouda a lehl si, aby si odpočinul. Co jen může být v té amfoře? Bandité byli ochotni se kvůli ní povraždit. Zvědavost cloumala Akleshem, ale nakonec ho přece jen přemohla únava a s amforou v náručí usnul opřený o velblouda. Ráno se probudil, až když bylo slunce vysoko na obloze. Vzpomněl si na včerejšek, ale rychle svou zvědavost potlačil. Jsou jisté profesní zásady, které musí každý kurýr dodržovat. Navíc již dostal zaplaceno. Ztěžka vstal, nabral z řeky vodu a vyrazil na další cestu. Dorazil do cílového města a začal hledat správnou adresu. Problém byl, že ji nemohl najít. Ať se ptal kohokoli, nikdo o ulici Tří hrochů neslyšel. Zašel dokonce na radnici, ale místní úředníci mu potvrdili, že taková ulice ve městě nikdy nebyla a ani se její výstavba neplánuje. Nejpodobnější jméno bylo ulice Šesti krokodýlů, ale v ní zase nebydlel uvedený adresát. Stařík se musel splést. Ale jak je to možné? A navíc zaplatil tolik peněz! Aklesh se vydal na cestu domů. Když nemůže amforu doručit, zkusí ji alespoň vrátit staříkovi. Ještě se mu nikdy nestalo, že by nedokázal zásilku doručit. Za tu spoustu let, co jezdil po Egyptě, ještě nikdy! Občas se zdržel, chcípl mu velbloud, nebo nastaly jiné komplikace, ale nikdy se mu nestalo tohle! Cesta zpět se obešla bez větších problémů. Dokonce našel několik velbloudů, které při tom úprku zanechal banditům. Podivná zásilka mu nedopřávala klid. Stařík zaplatil opravdu dobře. Ale co mohlo být v té amfoře? Určitě nic důležitého, když si spletl adresu. Ale proč potom platil tak dobře? A proč se nesměla otevřít? Doma opět ustájil velbloudy a šel si odpočinout. Ale celý večer mu to vrtalo hlavou. Vyspal se obzvláště špatně. Ráno se vydal hledat staříka. Ale ať hledal, jak hledal, nikde ho nemohl najít. Každý, koho se ptal, tvrdil, že nikoho takového nikdy neviděl. Dokonce ani v místní hospůdce se nikdy nezastavil, a tam se jde občerstvit každý cestovatel. Založil amforu doma na polici a říkal si, že asi šlo o nějaký špatný vtip. Ale jak dokonale dokázal stařík zmizet. Že by v té amfoře bylo něco, co by tam být nesmělo? Něco kradeného? Nebo něco horšího? Tajemství amfory mu nedopřávalo klidu. A nebo že by to uvnitř mohlo být nebezpečné a stařík byl jen roztržitý a adresu si spletl? Nepřestal se po staříkovi ptát. Přece si nemůže nechat nedoručenou zásilku. To by bylo proti profesnímu kodexu. Dny plynuly, nápady, co všechno možné by mohlo být uvnitř, se množily a stařík se neobjevoval. Často si říkal, jestli by nebylo lepší, aby se na tou zatracenou amforou přestal zabývat a šel si najít nějakou novou zakázku. Ale nikdy mu to nedalo, zase se začal vyptávat po staříkovi. Každé ráno a každý večer pozoroval amforu a přemítal, co by mohlo být uvnitř. Jednoho dne ji dokonce vzal ke svému známému, obchodníku s amforami. Ten si ji důkladně prohlédl a přeměřil a k Akleshově překvapení mu oznámil, že to není žádná běžná amfora. Takovéhle se běžně nevyrábí. Je to zakázková práce a vypadá to, jako by tu amforu někdo udělal přesně podle tvaru obsahu, který do ní má být uložen. To Akleshovi na klidu nepřidalo. Trávil s amforou víc a víc času a na staříka téměř zapomněl. Přestal téměř vycházet z domu a odmítal všechny zakázky. Dokonce si začal povídat sám pro sebe. Když se to takhle táhlo už druhý měsíc, zvědavost ho přemohla. Jednou po obědě vzal amforu a opatrně ji otevřel. Plný napětí a očekávání se pomalu podíval dovnitř. Úžasem vyjekl. Přestože měl mnoho šílených nápadů, co by tam mohlo být, tohle opravdu nečekal. Amfora byla zcela prázdná. Nebylo v ní vůbec, ale vůbec nic. Jak se vzpamatovával ze svého překvapení, spatřil ve dvéřích postavu staříka. Měl stejné bílé vousy, stejný bílý plášť a v obličeji zarmoucený výraz. Vzal amforu, opět ji zavřel a klidným hlasem prohlásil: "Říkal jsem, že v žádném případě nesmíte amforu otevřít. Neposlechl jste. Následky si ponesete sám." Jak to dořekl, zmizel i s amforou. Aklesh složil hlavu do dlaní. Byl ještě více zmatený, než předtím. Proč jen tu amforu musel otevřít? Několik následujících dní byl jako omámený. Vůbec nevyšel ven a téměř nic nejedl. Dál odmítal zakázky, přestože jeho úspory se pomalu tenčily. Jeho stav se zhoršoval. Neustále mluvil sám se sebou a na ostatní lidi jen křičel. Lidé si o něm mysleli, že zešílel. Když utratil všechny peníze, vzal svého posledního velblouda a odjel na něm do pouště. Nikdo ho už nikdy neviděl.