V minulé sérii unikla posádka Hefaista ze základny zasažené podivnou iontovou bouří, aby následně zjistila, že část ztracených kolonistů pravděpodobně v rámci tajného výzkumu iontovou bouři vytvořila a vyslala ji proti zbytkům základny s cílem zamést stopy – tedy zbylé kolonisty a také posádku hlídkové a servisní lodi Hefaistos, která přiletěla kolonistům na pomoc.

Po dramatickém úniku (přečtěte si minulý díl) a po napíchnutí místní satelitní sítě se povedlo posádce a kolonistům zjistit souřadnice utajené základny a v hlasování o pokračování jste zvolili, že se mají pokusit přepadnout druhou tajnou základnu, protože jsme přece lepší! Tak čtěte pokračování…

„Já říkám, zaútočme na ně! Tady jsme jak sedící kachny, hned jak opadne to rušení z iontové bouře, tak nás uvidí,“ zahřměl přes celý můstek vždy bojovný mariňák Drake.

„Ale tohle není žádná válečná loď,“ oponoval mu pilot, „tohle je dobrá loď na zachycení neovladatelné lodi, průlety skrz prachové ohony komet a jinou drsnou jízdu… ale probůh, vždyť nemáme žádné pořádné zbraně, jenom protimeteorické dělo.“

„Kolonistů je na té základně nanejvýš devět – náklad sem sice propašovat mohli, ale další lidi by před kolonií neskryli. Nás je více a máme pořád plný set těžkých skafandrů do nebezpečného prostředí, ty něco vydrží. A dostatek nářadí na to propálit se několikametrovým pancířem hvězdné lodě, do té základny se můžeme dostat pěšky,“ pronesla po chvíli přemýšlení kapitánka Laren. „Navrhuji přistát vedle jejich základny a…“

Hlavní inženýr McCormack kapitánku přerušil: „Podle těhle snímků tam ale mají nějakou obrannou soustavu a pravděpodobně štítový…“

Než však stihl něco doříct, ozvalo se náhle zezadu z chodby jasné zvolání: „Tak už to hoď, vybuchne to!“

Inženýr přejel zděšeným nechápavým pohledem po ostatních a ještě než si to stihl uvědomit, už proskakoval průlezem z můstku do chodby vedoucí k prostorům pro posádku.

Vběhl do místnosti, ve které se tísnila většina shromážděných kolonistů, a pátral očima po něčem, co by mohlo vybuchnout. Výbuch na lodi ve vesmíru mohl mít fatální následky! Pak se ale zarazil, pohlédl na kolonisty v kroužku, rozchechtal se a svalil se smíchy na zem – kolonisté hráli pro ukrácení času hru!

Po tomto výbušném rozptýlení se posádka spolu se ředitelem kolonie opět vydali k plánovacímu stolu. Rychle se dohodli, že útok na cizí základnu je nezbytný. Pokusí se s Hefaistem co nejrychleji přistát, vyslat přepadové komando v těžkých skafandrech.

Základna měla obranný systém a nějaký set štítových emitorů. Hefaistos měl jen protimeteorické dělo, které se ale nabíjelo na plný výkon tak dlouho, že byl čas jen na jeden pořádný výstřel. Pilot s inženýrem připravili program, který měl při sestupu vybrat ten nejlepší cíl a vystřelit na něj.

Dva další technici, kapitánka a oba mariňáci se mezitím navlékli do těžkých skafandrů a připravili se u hangárového otvoru společně s nákladní plošinou obtěžkanou plazmovými řezáky a další technikou na vyrábění děr do dveří. Zbytek posádky se oblékl do lehčích skafandrů a i kolonisté každý dostali nouzový skafandr, kdyby se něco stalo.

Pak se na odvrácené straně planety zažehly hlavní motory Hefaista a nasměrovaly ho na prudkou sestupovou trajektorii. Hefaistos se roztřásl, ale držel pevně – na tvrdé vstupy do atmosféry byl přeci dělaný. Bez varování se loď vyřítila z noční polokoule do oslepujícího světla místního slunce, ale nic si z toho nedělala. Senzory začaly pátrat po naprogramovaných cílech. Kolem náhle proletěl soustředěný výboj energie, ale loď minul. Senzory teď už ale věděly, po čem se dívat. S metodickou přesností zaměřovaly jednotlivé energetické stopy na povrchu. Systém věděl, že má jenom jeden výstřel, a tak stále propočítával. Kolem proletěl druhý energetický výboj, ale i ten loď na sestupové dráze minul.

Protimeteorické dělo na Hefaistu se zacílilo a pak lodí lehce trhlo, když vypustilo plazmový výboj na přesně vybrané místo energetické sítě u cizí základny. Spoj se s oslepujícím zábleskem rozletěl do okolí, štíty základny pohasly a Hefaistos se již obracel ke kruhovému obletu a vysouval přistávací nohy, když se proti němu rozletěl třetí energetický výboj z děla u základny. Tentokrát již neminul.

Proud energie proletěl pravou zadní částí Hefaista, utrhl část motorové sekce a prošel obálkou jeho fúzního reaktoru. Nouzové pojistky a pyropatrony, které byly hluboko do Hefaistova trupu instalovány před dlouhými lety v loděnici, v mžiku sekundy odstřelily zbylé plátování trupu a vymrštily selhávající fúzní reaktor co nejdál od lodi. Stihly to, na poslední chvíli. Reaktor se roztrhl až třicet metrů od trupu. Loď obklopil proud superpřehřáté plazmy o teplotě menšího slunce, který spaloval, co mu přišlo do cesty. Ohořelý ale stále celistvý hlavní trup Hefaista se z ohnivé koule vynořil o sekundu později a řítil se v kotrmelcích k povrchu.

Další z nouzových systémů odolné lodě zafungoval na výbornou a vnitřní prostory posádky okamžitě zaplavila extrémně expanzní vysokoporézní balistická pěna, která bleskově tuhla a chránila svůj cenný lidský náklad před nejhoršími nárazy. Hlavní počítač se po poškození svého jádra zasekl v nějaké smyčce vypisující na obrazovky na můstku sled chybových hlášení E3, F5, E7, G6. Ale jeho práci převzaly záložní počítače, jejichž jedinou starostí byla stabilizace lodi před dopadem. Nějakým zázrakem se jim povedlo loď pomocí trysek přetočit opět do polohy na břicho a se zbytky kdysi devítisettunové devadesátimetrové lodě přistát klouzavým pohybem – jestli se přistáním dá nazývat prudký náraz do země s odskočením a vyrytím třísetmetrové brázdy.

Balistická pěna uchránila posádku před nejhorším, i když asi nikdo nevyvázl bez alespoň lehkého zranění nebo pohmoždění. Brzy se rozsvítila nouzová světla a jednotliví lidé začali prudkými pohyby drtit pěnu, která je fixovala na jejich místech a nyní se začala rozpadat.

Hlavní inženýr se pokoušel rychle se probojovávat rozpadající se ztuhlou pěnou, než se dostal přes prostor osádky do hangáru, kde čekalo přepadové komando. Ti byli naštěstí uchráněni svými těžkými skafandry a všichni vypadali v pořádku, ale dveře se odmítaly otevřít. A to ani na manuální ovládání, i když do nich energie očividně šla. Hlavní inženýr rychle odtrhl krycí panel a podíval se na spálenou elektronickou destičku řídícího mechanismu. Odněkud magicky zhmotnil páječku a dal se do nouzové opravy.

Hlavní inženýr odložil páječku, zasunul opravenou destičku zpět do slotu a praštil rukou do tlačítka nouzového otevírání. Těžké dveře chvíli vzdorovaly, protože vnější obšívka trupu byla výbuchem fúzního reaktoru spečena do celistvé skořápky, ale pak se skřípavým trhnutím hydraulické vzpěry skořápku prolomily a do lodi se vehnalo denní světlo.

Přepadové komando příliš nečekalo a v těžkých skafandrech se okamžitě vrhlo ven. Dva technici za sebou táhli nákladní plošinu naloženou užitečnými nástroji.

Vypadalo to, že zásah protimeteorického děla a padající trosky z Hefaista základnu celkem poničily – na hlavní budově zapuštěné do skalního masivu svítila zvenku jen nouzová světla a z některých míst základny se kouřilo. Štítový generátor i všechny obranné systémy vypadaly neaktivní – otázkou ale bylo, jak dlouho to vydrží.

V půlce cesty překvapilo komando trojici lidí v lehkých skafandrech, kteří se pravděpodobně vydali na průzkum vraku – nenapadlo je asi, že by takový pád mohl někdo přežít, nečekali, že loď bude tak odolná. Když zahlédli pětici mohutných postav, z nichž dvě svíraly nějaké zbraně, tak se na místě bez odporu vzdali. Mariňáci je jen svázali a kapitánka mezitím zavolala vysílačkou na Hefaista, aby pro ně někdo došel. Nebyl čas se zastavovat, na základně stále někde bylo šest bývalých obyvatel kolonie.

Po několikasetmetrovém přesunu dorazili k hlavním dveřím zasazeným do skalního masivu. „Prořezat tohle bude trvat aspoň hodinu, možná i víc,“ zhodnotil stav dveří jeden z techniků. Druhý technik, lodní expert na počítače Jason, mezitím napojil přenosný terminál na datový port u panelu dveří.

„Nejsou zakódované, jenom blokují otevírací signál z tohoto panelu“, trhnul hlavou k ovládání vedle dveří. „Můžu se pokusit poslat otevírací signál smyčkou přes jiné panely… ale oni ten signál taky okamžitě blokují. Musím najít nejkratší cestu zpět.“

Po Jasonově konzoli běhaly proudy písmen. Technik se pod hledím těžkého skafandru potil, ale nakonec vítězoslavně zvedl hlavu a ťukl do potvrzovací klávesy. Chvíli se nic nedělo, ale pak se hlavní dveře lehce zasunuly do podlahy a odhalily vstup do přechodové komory.

Pětičlenná skupinka vstoupila dovnitř. Vnitřní dveře přechodové komory již nebyly nijak blokované a hladce se před nimi otevřely. Ocitli se v krátké chodbě s několika bočními místnostmi – vnitřní prostory této základny nebyly příliš rozlehlé. Největší utěsněnou místností byl hangár spojený s dílnou, kde zrovna pracovali na úpravě jedné z družic, a pak sekce s několika laboratořemi, ve kterých to sršelo blesky. S utěsněným hangárem ještě sousedil větší neutěsněný hangár, ve kterém objevili malou transportní loď, kterou pravděpodobně vynášeli družice na oběžnou dráhu.

Na druhé straně základny pak byla obytná část a řídící centrum. Netrvalo dlouho a mariňákům se povedlo najít všech šest zbývajících obyvatel základny. Nikdo z nich očividně nebyl voják a podle některých nalezených papírů to celé byla akce velké korporace, která částečně financovala i výstavbu celé kolonie. Kapitánka Laren si v duchu oddechla – aspoň že to není nějaká tajná akce koloniální armády.

Poté, co do základny přivedli z havarovaného Hefaista všechny kolonisty, se ředitel kolonie přišel podívat na vězně.

„Taylore, jak jen jsi mohl? Co jste tu probůh dělali a proč?“ nemohl uvěřit tomu, že člověk, jehož ještě před měsícem považoval pouze za jednoho z geologů kolonie, kteří rádi vyráželi na dlouhé výpravy do pustiny, šéfuje nějaké skupině vědců zahrávajících si s iontovými bouřemi.

Než však mohl pokračovat, přerušilo všechny hlasité zakvílení alarmu od hlavní přehledové mapy. Po chvíli zkoumání a vyzvídání od zajatých vědců zjistili, že na celé planetě se v několika uzavřených stanicích „pěstují“ iontové bouře držené na místě a posilované magnetickými silovými paprsky. A stanice nejblíže této základně vlivem poškození energetické sítě zkolabovala a je potřeba ji opět nahodit.

Iontovou bouři se povedlo opět svázat do její „líhně“. Podle všeho byly tyto líhně na planetě celkem čtyři a dvě z nich teď držely připravené iontové bouře (jedna iontová bouře byla použita na prvotní poničení kolonie a druhá pak na druhý útok na kolonii, vyrobit nové prý trvá několik měsíců).

Byli teď ale v nezáviděníhodné situaci. Na planetě byly dvě subprostorové vysílací stanice – jedna z nich na vážně poškozeném Hefaistu bez fůzního reaktoru zabořeném do země a druhá na hlavní základně kolonie, která byla prakticky smetena z povrchu planety. Navíc v této malé základně nebylo dostatek prostoru ani jídla, aby zvládla všechny kolonisty i posádku. Před posádkou Hefaista a před kolonisty tak stálo (již poslední) náročné rozhodnutí. Co dělat teď? Opět zahlasujte v anketě.

Možná vám vrtá hlavou, v jaké smyčce že se to zasekl hlavní počítač Hefaista po poškození lodě při sestupu. K vysvětlení této části příběhu se musíme vrátit zhruba dvacet minut před zahájením útoku na cizí základnu, dokud byl Hefaistos ještě na oběžné dráze.

V tu chvíli se dva kolonisti, shodou náhod nejmladší a nejstarší ze všech kolonistů, rozhodli ukrátit si čekání na další vývoj situace nějakou hrou. Hra s výbušným koťátkem je přestala bavit a tak si mladý Tom spustil na jednom z panelů na stěně své oblíbené sudoku. A starý Azachiáš si zase chtěl zahrát partii šachů proti lodnímu počítači.

V tu chvíli se ale objevila v sekci pro posádku kapitánka a začala vysvětlovat detaily nadcházející akce. Tom i Azachiáš nechali hry na panelech spuštěné a úplně na ně zapomněli.

Jenže hlavní počítač ne. V momentě jeho kritického poškození došlo k pomíchání běžících programových bloků, přepsání paměti procesů a ke spojení programů pro řešení sudoku a hraní šachů do jednoho. A v této smyčce hlavní počítač stále běží, napájen z nouzových článků na Hefaistovi…

Jirka Setnička