Hrošíkův deník aneb Hrošík bloguje
Soustředění KSP v Zásece 2007
Neděle 23.9.
Konečně je to tady, zase se podívám na soustředění KSP. Už se na něj těším celé léto. Ráno mě Bobřík naložil do auta a vyjeli jsme směr Havlíčkův Brod. Tam mě bohužel čekalo nemilé překvapení, neboť v Brodě přisedl k Bobříkovi ještě Percy a mě namačkali na zadní sedadlo mezi jiná zavazadla. Trochu mě tím naštvali, ale přece si nenechám zkazit první den soustředění.
Dorazili jsme na místo. Chata je moc pěkná a dokonce má i bazén. Chtěl jsem si jít zaplavat, ale voda byla ošklivě studená, brrr. Zbytek dne jsem odpočíval a čekal na účastníky. Letos jich přijelo málo, ale na druhou stranu přijely i dvě účastnice (bohužel opět nedorazily žádné plyšové hrošice) a to je na poměry soustředění KSP velké číslo.
Večer to začalo. Nejdřív jsme všichni spadli s letadlem. Nebyl to pěkný zážitek. Tolik jsem se těšil na návrat k rodnému Nilu, a ten nešikovný pilot Emancipovaných Eirolinií si klidně žuchne i s Boeingem 737. Naštěstí nás zachránili Egyptští bohové. Jak se ovšem v zápětí ukázalo, nebude to zadarmo. Chtějí po nás, abychom jim zrekonstruovali nějaký příběh. Příběhy, které si mezi sebou hroši vypráví jsou jednoduché a přeplněné jídlem a spánkem, takže asi nebudu moc užitečný.
Účastníci se večer sebrali a šli se podívat na nejbližší dunu, zda neuvidí v dálce nějaká světélka. Cesta jim zabrala trochu déle, než se předpokládalo, protože je cestou potkaly nějaké potíže. Já jsem byl unavený a šel jsem spinkat. Ve tři ráno mě vzbudili, jen aby mi řekli, že padla mlha a z duny nebylo nic vidět. Zvláštní - mlha uprostřed pouště...
Pondělí 24.9.
Ráno se konala rozcvička nepříjemně brzo. Bobřík vstával před sedmou a při tom mě vzbudil. Nejdřív jsem si chtěl jít lehnout, ale pak jsem přemohl lenost a šel se dívat z okna, jak účastníci cvičí. Nebylo to nic moc. Tomu že říkají běh? A takhle kliky přece vůbec nevypadají! Kdybych nebyl hrošíkem, já bych jim ukázal, jak se cvičí. Ale my hroši máme lenost v popisu práce, takže si říkám, že se budu držet toho, co umím nejlíp. Dopoledne začaly přednášky, což byl čas jako stvořený na zchrupnutí.
Po obědě to začalo znova. Noční můra včerejšího večera - Boeing 737 - byl zpět. Účastníci se pokoušeli zopakovat si včerejší přistání, avšak tentokrát sami. Nebyl to hezký pohled, jak znovu a znovu padali s tak velkým letadlem. Nemohl jsem se na to dívat a šel jsem si dát dvacet.
Probudil jsem se až po večerní přednášce. Venku se právě zapaloval oheň. Bylo mi trochu líto, že si k němu nemůžu jít sednout s ostatními, ale můj plyšový kožíšek nesnese jiskry. Bobřík byl naštěstí tak hodný, že mi alespoň zachránil jednoho buřtíka. Mňam, mňam. Sedl jsem si k oknu, poslouchal písničky a pozoroval noční oblohu. To mě krásně ukolébalo k spánku.
Úterý 25.9.
Další ospalé ráno, začalo opět o mnoho hodin dříve, než my hroši obvykle vstáváme. Ale takové už je KSP. Budíček dnes měl naštěstí hudební charakter, díky kterému byl mnohem snesitelnější, než pobíhání a křik. Rozcvička se dnes rozdělila na fyzickou a mentální, takže počet účastníků běhajících dokolečka a legračně mávajících rukama se značně snížil.
Odpoledne účastníci objevili nový kus příběhu. Bohužel byl zapsán nějakým divným jazykem a bylo potřeba jej přeložit. Obyvatelé místní oázy byli maximálně vstřícní a za pár Skarabů udělali téměř cokoli.
Tady vám prozradím jedno tajemství. Jeden z velbloudů v místní oáze nebyl velbloud. Byl jsem to já, převlečený za velblouda, hihi. Účastníci to samozřejmě vůbec nepoznali. Minule už jsem hrál i ovci. Za chvíli bych mohl mít angažmá třeba v divadle, nebo u filmu. Takový talentovaný hroch jako já, který umí napodobit libovolné zvíře, se někde určitě uchytí.
Odpolední adventuru bohužel navštívil i jeden nezvaný host - déšť. A přes snahy zaříkávačů u nás setrval po celý večer. Naštěstí byly na večer naplánovány stolní hry, takže jsem si mohl jít zase v klidu lehnout a poslouchat šplouchání vody v okapu.
Středa 26.9.
Dnes jsem se konečně trochu vyspinkal. Ranní rozcvičku měl totiž na starosti Percy, takže my s Bobříkem jsme mohli vesele zařezávat. Trochu se to protáhlo, a tak jsem se probudil až na oběd.
Po obědě následoval výlet. To znamená spoustu pochodování a škrábání se do strání. To není nic pro plyšového tlustokožce, takže jsem dopsal svůj deník a šel si zase lehnout. My hroši musíme spát několikrát denně, abychom měli sílu na hlavní noční spánek.
Večer jsme si s Háňou trochu zahráli na kytaru a zazpívali. Taky jsem chtěl zpívat, ale Háňa mě tak mačkala, že jsem ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Poté jsme účastníky nemilosrdně vyhnali na swang. Zase nic pro mě. Běhat a ještě k tomu potmě! Raději jsem zůstal na chatě a s MJem připravoval čajovnu.
Účastníci se vrátili značně pochroumaní a někteří dokonce mrtví. Naštěstí Foxík (v podobě boha Imothepa) znal celou řadů šamanských obřadů a léčivých postupů, kterými mírnil utrpení, rovnal pochroumané končetiny a mazal natažené svaly.
Po swangu následovala čajovna, neboť čaj má, jak známo, léčivé účinky. Hlavnímu hostu se dostalo pravého japonského čajového rituálu a ostatní také nepřišli zkrátka. Dal jsem si s Bobříkem napůl šálek Pai-Mu-Tanu a nechal se ukolébat příjemnou tibetskou hudbou.
Čtvrtek 27.9.
Ráno mě probudila tma. Venku pršelo a byla zima. Zchoulil jsem se pod deku a přitulil k Bobříkovi. V takovýhle dnech je lepší vůbec z postele nevylézat. Na přednášky stejně nechodím, protože už všechno znám, tak si můžu přispat.
Po obědě se všichni účastníci rozptýlili po objektu a nazpaměť studovali básně. Zvláště záludná byla osmnáctka, která visela na Potvorových zádech a tudíž byla neustále v pohybu. I když taková požární směrnice je také poměrně těžko zapamatovatelná.
Ovšem po básničkách přišlo teprve to pravé ořechové. Účastníci si tajně přenášeli šifrované zprávy a já, jakožto nejhlavnější velké ucho, jsem je dešifroval. Jenže ostatní orgové se strašně flákali a vůbec mě neposlouchali, takže jsme nakonec nic nevyluštili. Taková ostuda. Příště si raději pozvu na pomoc nějaké velbloudy.Večer se program zklidnil. Účastníci se předháněli, kdo se víc umaže při výtvarné výchově. Já jsem samozřejmě musel pózovat Bobříkovi modelem. Vymaloval mě olejovými pastely. Vůbec se mu to nepovedlo a navíc použil modrou místo šedé, takže jsem vypadal jak velryba. To účastníkům se dařilo o poznání lépe a téměř všechna díla se vydařila.
Po výtvarném večeru se do místnosti vřítil Tom s Foxíkem a začali vykládat něco o nějaké pyramidě, a že jsme tam jako uvěznění. Účastníci jim na to skočili a následovala tříhodinová noční psychohra - Věc. Pro nás to bylo stejné psycho, jako pro účastníky. Po celém objektu hrála hlasitá techno-hudba. Přesně taková, jakou si Bobřík pouští, když pracuje a mě z toho pak bolí hlava. Naštěstí Věci brzy povraždili všechny účastníky a tak jsem mohl jít vklidu spát. Tedy vlastně nemohl - Háňa si ze mě udělala polštářek a nechtěla se mě vzdát. Zachránil mě až Bobřík, když Háňu přemohl a uložil mě do postýlky.
Pátek 28.9.
Dnešek se už od rána nesl ve znamení končení. Poslední budíček, poslední přednášky a poslední oběd. Po obědě se strhla velká šifrovačka. Myslím, že se účastníkům velmi líbila, nebo si alespoň nestěžovali. Já osobně jsem do ní také přispěl, konkrétně šifrou "Samíkova pohádka". Je to má nejmilejší říkanka (vystupuje v ní taky hrošík). Jeden tým byl opravdu dobrý a podařilo se mu dorazit nejen brzo před večeří, ale také před obrovskou bouřkou, která se přihnala a trochu nám osprchovala účastníky.
Večer proběhlo vyvrcholení celosoustředkové hry. Účastníci dosbírali poslední fragmenty příběhu a nakonec nás s nimi na archeologickém semináři seznámili. Moc se jim to povedlo a hned je zase o pár příběhů na světě víc. Mě samotnému se nejvíc líbil ten s tím hrošíkem, ale odborná porota byla jiného názoru.
Na závěr se vyhlásily výsledky a rozdaly ceny. Organizátoři to strašně protahovali, přestože věděli, jak se já i účastníci těšíme na závěrečný žraut. Přejedl jsem se k prasknutí, což je u hrocha jev přinejmenším neobvyklý.
Chtěl jsem si jít lehnout, ale všeobecné veselí a hluk mi to nedovolily. Tak jsem alespoň popíjel džus a pozoroval dění kolem. Když bylo všechno jedlé (a možná i nejedlé) odstraněno ze stolů, rozhodla se parta šílenců, že se půjdou vykoupat. Bobřík mi dal do ruky mobil a řekl, abych rovnou volal na 155, protože když se z nich náhodou nikdo neutopí, tak je alespoň odvezou do blázince. Naštěstí na jeho slova nedošlo a všechno dobře dopadlo.
Večer jsme se přesunuli do našeho pokoje a hráli na kytary. Bobřík hrál samé smutné písničky, čímž mi úplně zkazil náladu. Chtěl jsem mu sebrat kytaru, ale on ji nepustil a přidal ještě trochu Kryla. Spát jsme šli opravdu pozdě...
Sobota 29.9.
Na ráno jsem se vůbec netěšil. Nemám rád, když soustředění končí. Musí se všechno uklidit a sbalit. To není žádná zábava. Účastníci nás pomalu opouštějí a já vím, že většinu z nich zase rok neuvidím. Proč nemůže být soustředění o něco delší? Nebo alespoň častěji?
Čas je neúprosný, a tak jsme museli i my opustit krásné středisko Záseka a vydat se domů. Percy se opět nakvartýroval na přední sedadlo, takže já jsem se musel zase mačkat na zadním sedadle se všemi těmi zavazadly. Cesta byla dlouhá a Bobřík několikrát málem usnul. Zato já jsem spát nemohl, protože se z autorádia linula hlasitá hudba v podobě Nightwishů.
Teď už jsem v teplíčku domova a dopisuji svůj krátký deníček. Také se těším do postýlky, abych dohnal spánkový deficit, který jsem si na soustředění vytvořil. Pevně doufám, že tento text jednou pomůže budoucím archeologům k objasnění záhad a mýtů opřádajících KSP, a že si při jeho čtení vzpomenete na kamarády a pěkné zážitky ze soustředění.
Mějte se pěkně a někdy zase naviděnou. Váš Hrošík.