Čtvrtá série patnáctého ročníku KSP

Řešení úloh


15-4-1 Archiv (Zadání)


Nejdříve vyvraťme několik mýtů, jimiž byla některá z vašich řešení obestřena:

Tak to by bylo, s čistou myslí se teď pustíme do našeho vlastního řešení. Nejdříve si všimněme, že kdybychom věděli, kterých k spisů jsou ty špatně zatříděné, stačilo by je z posloupnosti odstranit (takže by zbyla setříděná posloupnost), zvlášť si je setřídit (to zvládneme v čase O(k· log k) například tříděním sléváním čili MergeSortem) a poté obě setříděné posloupnosti slít dohromady (to dokážeme v lineárním čase, vlastně to je dokonce podprogram MergeSortu).

Jak jen ale ty potvorky toulavé špatně zatříděné najít? Inu, příklad v úvodu naznačuje, že to nebude jednoduché. Proto to vyřešíme drobným úskokem: jakmile narazíme na dvojici sousedních prvků ve špatném pořadí (budeme jí říkat špatná dvojice), tak ji odstraníme a budeme to opakovat tak dlouho, dokud takové dvojice existují. Tím určitě v lineárním čase odstraníme všechny špatně prvky a možná i některé dobré, ale těch nebude mnoho: z každé špatné dvojice je alespoň jeden prvek špatný (protože každé dva dobré prvky jsou určitě ve správném pořadí), celkově tedy odstraníme maximálně 2k prvků a původní odhad časové složitosti bude nadále platit.

Časová složitost tedy bude O(n+k· log k) a prostorová O(n). A asymptoticky lépe to určitě vyřešit nelze, protože oněch k zatříděných prvků potřebujeme najít (to nelze rychleji než lineárně k n) a rovněž setřídit, což pro změnu nelze rychleji než pomocí k log k operací.

Jako zákusek servírujeme ještě program v Céčku umíchaný přesně podle našeho algoritmického receptu.

Martin Mareš


15-4-2 Permutace podruhé (Zadání)


Nejdříve si definujme k-tou mocninu permutace P, a to rekurzivně následujícím předpisem: P1[i]=P[i] a Pk+1[i]=Pk[i]. Cyklem permutace P nazveme takovou posloupnost i, P1[i], P2[i], , Pk-1[i], že Pk[i]=i a k je nejmenší číslo s touto vlastností. Číslo k je pak délka cyklu i, P1[i], P2[i], , Pk-1[i]. Zřejmě každý index i leží v právě jednom cyklu permutace P.

Podívejme se nyní, jak vypadá druhá mocnina permutace P. Cyklus i1,i2,… ,ik permutace P, který má lichou délku, bude odpovídat cyklu i1,i3,i5,… ,ik,i2,… ,ik-1 v permutaci P2. Na druhou stranu, z cyklu i1,i2,… ,ik permutace P sudé délky vzniknou umocněním dva cykly poloviční délky: i1,i3,… ,ik-1 a i2,i4,… ,ik. Obecně tedy, pokud Q je druhou mocninou nějaké permutace P, pak počet jejích cyklů sudé délky je sudý (sudé cykly mohou vznikat jen štěpením cyklů dvojnásobné délky).

Předpokládejme tedy, že máme dánu permutaci Q a zajímá nás, kolik existuje permutací P takových, že P2=Q: Zvolme jednu pevnou délku cyklu k. Je-li k sudé a QK cyklů délky k (K musí být nutně sudé), pak tyto cykly se mohou zkombinovat
K!
2K/2(K/2)!
způsoby do dvojic. Navíc máme-li dva cykly i1,… ,ik a j1,… ,jk, pak existuje k různých cyklů délky 2k, ze kterých tyto dva cykly mohly vzniknout:
i_1 j_1 i_2 j_2 i_k j_k
i_1 j_2 i_2 j_3 i_k j_1
. . . . . .
. . . . . .
. . . . . .
i_1 j_k i_2 j_1 i_k j_k-1
Celkem tedy existuje
K!kK/2
(K/2)!2K/2
konfigurací cyklů délky 2k takových, že jejich umocněním vznikne právě uvažovaná množina cyklů délky k.

Je-li k liché, je situace o něco složitější, neboť kromě toho, že cyklus liché délky může vzniknout rozpadem cyklu dvojnásobné délky, může také vzniknout z jednoho cyklu téže délky. Označme si nyní μk(K) počet konfigurací, ze kterých může vzniknout K zadaných cyklů délky k. Zřejmě, μk(1)=1 a μk(2)=k+1 (buď oba cykly vznikly rozpadem většího cyklu, to nám dává k způsobů, anebo ze dvou cyklů téže délky, tu máme jediný způsob). Obecně pak máme následující rekurzivní vztah pro K≥ 2:

μk(K)=μk(K-1)+k(K-1)μk(K-2)

Buď uvažovaný cyklus nevznikl rozpadem z většího cyklu (první sčítanec) anebo vznikl a v tom případě je K-1 možnosti, který jiný cyklus vznikl z téhož velkého cyklu, a k možností, jak byly tyto dva cykly do sebe „zakousnuty“. Mimochodem, obdobně můžeme pro k sudé psát: μk(1)=0, μk(2)=k a μk(K)=k(K-1)μk(K-2) pro K≥ 2.

Počet permutací P takových, že P2 je permutace Q, se určí vynásobením počtu konfigurací pro všechny možné délky cyklů.

Navrhnout algoritmus pracující v čase O(N), kde N je velikost permutace, je nyní již snadné. Nejprve spočítáme počet cyklů jednotlivých délek: Nejdříve všechny indexy 1N označíme. Pak procházíme postupně indexy od 1 do N. Pokud narazíme na označený index, určíme délku jeho cyklu a všechny prvky tohoto cyklu odznačíme. Časová složitost této fáze algoritmu je úměrná součtu délek všech cyklů permutace a délce permutace, tedy je lineární. V druhé fázi pak spočítáme čísla μk(K) pro všechny délky k cyklů zadané permutace a jejich součin. Výpočet čísla μk(K) lze provést rekurzivně v čase O(K), a tedy časovou složitost druhé fáze algoritmu lze odhadnout počtem cyklů permutace a tedy je opět O(N). Paměťová složitost algoritmu je též O(N), neboť potřebujeme pole na uložení permutace.

Dan Kráľ


15-4-3 Koberec (Zadání)


Naisrep seděl na balkóně své vily a znuděně pozoroval cvrkot městečka pod sebou. Od doby poslední molové kalamity v dílně ho šití koberců značně stravovalo – občas jsou prostě roky, kdy se vám nechce nic dělat. Nápad na nový vzor se vzkázal býti triviálně řešitelným pomocí rekurze a krom maličkého detailu představovala četba návrhů na řešení vzoru koberců cvičení v gramatice rodného jazyka. Z letargie snícího odpoledne ho probudila až želva maně užírající nohu židle, v níž trůnil. Ve vědomí se mu objevil obraz Achilea nemilosrdně stíhajícího požíračku, jenž briskním způsobem vyřešil i ten poslední detail – šlo totiž o to, zda-li postupně rostoucí rohy vnořených čtverců nemohou přesáhnout kvadrant, v němž sídlili jeho předchůdci. Klíčem mu byl vzorec pro součet geometrické řady – podobně jako želva, jíž se nikdy nepovede půlením vzdáleností dostat až na konec dráhy, čtverce nikdy nepřesáhnou svůj kvadrant (*) (v tomto případě se v nekonečnu přesně dotknou jedné z os).

A jak tedy vypadá rekurze v prvním plánu ?

  1. Situace: Počátek souřadného systému je uprostřed největšího čtverce. Začínáme s délkou (strany) čtverce n a rekurzí hloubky 0.
  2. V i-tém rekurzivním zanoření ověříme, jestli bod leží uvnitř čtverce délky n/2i. Pak lyže nikoliv, jdeme rovnou do další rekurze, bez inkrementace čverců obsahujících bod.
  3. Zjistíme, ve kterém kvadrantu se nachází zkoumaný bod a rekurzivně se pustíme do tohoto kvadrantu s tím, že posuneme počátek souřadného systému doprostřed centrálního čtverce daného kvadrantu. Tím jsme v situaci analogické k 0.

Pozorování: Díky (*) vím, že žádný z vnořených čtverců sousedního kvadrantu nezasáhne do zkoumaného, a tedy jednoznačnou volbou v 2) nepřijdu o další řešení. Dále si všimněme, že volbou pouze jediného z kvadrantů, o který se kdy budu zajímat, je možné místo rekurze s paměťovou složitostí O(log n) použít while cyklus, mající paměť O(1).

Druhé pozorování – struktura rozmístění čtverců je symetrická podle obou os. Místo složitého rozhodování, ve kterém kvadrantu se zrovna šťourat, překlopíme hledaný bod vždy do prvního kvadrantu. Tím jsme se vyhnuli i diskusi, kam s bodem o souřadnicích [0,0] – šlo by případně v tomto okamžiku výpočet zarazit (žádný další čtverec se do nuly nedostane).

Časová složitost odpovídá hloubce zanoření rekurze neboli počtu vydělení, kterým se dostanu ke dvojkovému čtverci, neboli logaritmu n. Některým z vás činilo obtíž určení paměťové složitosti v případě rekurze – neuvědomili si totiž, každé nové zanoření do rekurzivní fce vezme dalších O(1) na proměnné uvnitř zásobníku.

Kvůli další skupině řešitelů se neodpustím osvětovou poznámku, že log(c1·n) = log c1 + log n = c2 + log n a loga n = log n / log a = c· log n – tj. ve všech těchto případech lze psát O(log n) bez diskusí, co s konstantami.

Psychologický postřeh dí, že fanatazie není v rukou lidí, ale lidé jsou v rukou fantazie; pročež mi bylo dáno neudržet se a pro otrlejší nadšence napsat trojřádkovou verzi zdrojáku, za jejíž údernost zaplatíme právě nešťastným logaritmem v paměti.

Pavel Šanda


15-4-4 Písaři (Zadání)


Naše úloha je trochu podobná zadání úlohy o knihovně z MO-P. Je tu však jeden rozdíl – zde není počet stran scénáře omezený, může jich být klidně 22n. Řešení „vezmi všechny kapacity jednoho písaře od 0 do součtu všech stran a zkus, jestli to tak půjde rozdělit“ tudíž bude pomalé i při metodě půlení intervalu. (Argument, že na zápis takového čísla bychom potřebovali tak jako tak 2n bitů, ponechme stranou, pracujeme v ideálním modelu.)

My na to půjdeme dynamickým programováním. Budeme počítat dvojrozměrné pole P velikosti K×N, kde hodnota Pi,j znamená nejmenší možný počet stran, zpracovávaný nejvytíženějším z písařů 1,…,i, kteří mají za úkol přepsat scénáře 1,…,j. Pole budeme plnit po řádcích, tj. pro počet písařů i spočítáme hodnoty Pi,j postupně pro j=i,…,N. Na konci výpočtu bude hledaná hodnota v PK,N a když už ji známe, jedním průchodem seznamem stran a hladovým přidělováním scénářů jednotlivým písařům vypíšeme rozdělení.

Zbývá vyřešit, jak najít rychle číslo Pi,j. Zřejmě P0,*=∞ (0 písařů potřebuje nekonečně mnoho času) a P*,0=0 (0 scénářů lze opsat za nulový čas). Když máme k dispozici i písařů na j stran, vyzkoušíme nechat i-tému písaři postupně scénáře lj pro všechny l=i,…,j (pro i-1 písařů a scénáře 1,…,l už to máme spočítané), a vybereme tu nejlepší variantu. Formálně zapsáno

Pi,j = minl=i,…,j { max{∑
j
k=l+1
scénář k;  Pi-1,l } }.

A ejhle – my pracujeme jen s hodnotami pro i-1 a i písařů. Z celé tabulky si stačí pamatovat pouhé dva řádky a rázem máme paměťovou složitost O(N). Čas bude O(N2·K), vyplňujeme tabulku K·N a na jednom čísle strávíme O(N) času. Zkusíme ale zlepšit i tohle. Všimneme si následujících dvou skutečností:

Při výpočtu Pi,j tedy začneme zkoumat jen od místa, kde skončilo číslo l pro j-1 scénářů a zkoumat přestaneme, když optimální hodnota pro konfiguraci s posledním písařem l+1,…,j přestane klesat. Jinými slovy – jakmile optimální hodnota pro písaře 1,…,i-1 začne přerůstat velikost i-tého písaře, nemá význam dále pokračovat.

Při vyplňování celého řádku tedy postupně index l proběhne hodnoty 1,…,N, strávíme tak nad řádkem zhruba N+N operací a celková časová složitost bude O(N·K). V programu jsou pak pole indexována od jedničky, to aby se co nejvíce podobal našemu popisu.

Tomáš Valla


15-4-5 Haskell (Zadání)


Do zadání této úlohy se bohužel vloudilo pár nepřesností a naopak se do ní několik podstatných detailů nedostalo, takže úloha byla o dost obtížnější, než jsem původně zamýšlel, a navíc v řešení bylo potřeba použít několik netriviálních triků.

Základní myšlenka je jednoduchá – pro každou funkci vytvoříme sekvenci instrukcí, která ji vyhodnotí, tj. provádí operace dané funkcí tak dlouho, dokud není výsledek buď číslo, nebo thunk s příliš málo parametry na to, abychom ho mohli vyhodnocovat dál. Pro každou konstrukci, kterou potřebujeme vyhodnocovat, máme k dispozici nějaké instrukce – IExecute a IReturn pro volání funkcí, ICExecute pro case, …

Problémy nastanou, když chceme, aby vše fungovalo jako v Haskellu, tj. abychom měli zajištěnu línost vyhodnocování a sdílení. U volání funkce nemůžeme nechat vyhodnotit její parametry a pak s nimi zavolat funkci; například f x y = y, f (error "chyba") 1 má mít jako výsledek 1, ne skončit s chybou. Obdobný problém máme pro výrazy ve větvích case výrazu. Proto ve všech těchto případech musíme vytvořit thunky, které budou vyhodnoceny, až budou-li potřeba. Bylo by poměrně obtížné to dělat přímo při kompilaci, proto nejprve program zjednodušíme tak, že všechny argumenty funkcí a výrazy ve větvích ifů jsou buď číselné konstanty, nebo proměnné (to můžeme vždy udělat vytvořením pomocných funkcí a definic nových proměnných v let-výrazech (této operaci se říká flattening – „zplošťování“)).

Obdobným trikem se zbavíme i lokálních funkcí – uděláme z nich globální; tady je potřeba dát pozor na to, že lokální funkce mohou přistupovat k lokálním definicím v dané funkci, tedy je potřeba je nově vytvořeným globálním funkcím poslat jako konstanty. Lokální definice tedy budou pouze tvaru d = f x y z, kde f je globální funkce, případně d = x nebo d = 5.

Například funkce

f x y = let a z = fa (x + y) z b
            b t = fb (x - y) t a
         in g (a x) (b y)
po těchto úpravách vypadá takto:
f x y = let a = fa' xpy b
            b = fb' xmy a
            xpy = plus x y
            xmy = minus x y
            p1 = a' a x
            p2 = b' b y
         in g p1 p2
plus x y = x + y
minus x y = x - y
a' a x = a x
b' b y = b y
fa' xpy b z = fa xpy z b
fb' xmy a t = fb xmy t a

Nyní se již můžeme odvážně pustit do překladu jednotlivých příkazů. Kromě drobné technické komplikace u case způsobené tím, že ICExecute je poměrně nešikovně navrženo, narazíme na problémy až u našeho oblíbeného příkazu let. Podívejme se na volání fa' a fb' ve výše uvedeném příkladu. Abychom vytvořili thunk pro fa', potřebujeme mu jako argument dát odkaz na thunk pro fb' a naopak – vypadá to, že jsme se zacyklili. Našťestí máme instrukci IRewrite; my si tedy nejprve vytvoříme místa v paměti, kde budeme mít uloženy tyto thunky, pak si je vytvoříme tak, aby se jejich parametry odkazovaly na tato místa a nakonec je pomocí IRewrite na tato místa nakopírujeme.

Druhý problém je zajištění sdílení. Pro lokální proměnné je to jednoduché – stačí za každé volání IExecute přidat volání IRewrite, které původní thunk nahradí novou hodnotou; vzhledem k tomu, že jak v registrech, tak v thuncích máme pouze ukazatele na data, nahradíme tímto tuto hodnotu všude, kam byla zkopírována. My bychom toto ovšem chtěli zajistit i pro globální proměnné; to uděláme snadno tak, že celý program obalíme do jednoho velkého letu.

No a s těmito poznatky je již sepsání kompilátoru záležitost tří odpolední a 600 řádek kódu.

Zdeněk Dvořák