Tato báseň vznikla na soustředění, ale autor si nepřál býti jmenován, proto nechť je považován za anonyma.
Bobr a kobra
Byl jednou jeden bobr,
velký bobr, bobr obr.
A toho bobra
potkala kobra.
Jak už to tak bývá,
mlsně se naň dívá,
a že to byla mrcha
hryzla ho do břucha.
Překvapí vás nemálo,
co se poté událo.
Kobra stračně zasyčela,
vyřinul se jí pot z čela...
Na bobrovi ze své huby
vylomila si dva zuby.
No a bobřík v pohodičce
oběh kobru v ladné smyčce
a pak zmizel kdesi v dáli,
plně zdráv se doma válí.
Kobra skrz strom tupě zírá,
tahle absurdnost ji sžírá.
Teď ji mrzí, že sem přišla,
zmateně si k sobě šišlá:
"Kdo kdy viděl, aby kobva
nedovadla fežvat bobva?!"
Bobr též do blba civí,
sám sobě se trochu diví.
Vyškrábe se ze své hráze,
na sluníčku je mu blaze.
Potom smočí čumák v řece,
musí úspěch zapít přece.
Kobra se kol řeky plazí,
na co kus dál nenarazí...
Pár kiláků proti proudu
vidí velkou svinstva hroudu
a dál další, támhle, tady...
Vůbec si s tím neví rady.
Tu ve vodě, támhle v mlází,
kobře to furt nedochází...
Po tom, co si chvilku zdřímla,
tak si přece jenom všimla:
její oči v onu chvíli
na továrnu popatřily -
- velká, hnusná, čmoudící,
ten sajrajt z ní proudící
teče přímo do řeky,
dělá bordel navěky.
A tak naše kobra milá
záhy všechno pochopila.
Voda, v níž si bobr hoví,
obsahuje těžké kovy!
Když ji chlastá dnes a denně,
tak má tělo znečištěné.
No nedivte se bobrovi,
že je potom kovový!
(Pro ty, jimž to jasné není:
pořídil si bobrnění.)
"Tak to fakt žvát nebudu,
tu tokfifkou obludu!
Nemufím mít pfefe bobva,
fokoláda taky dobvá."