Zážitky účastníků
Filip Štědronský
Nedokážu si moc představit, jakou formu by takovýto text měl mít, takže to bude spíš jen takové mé subjektivní ohlédnutí zpět trochu ve stylu sekce Zážitky účastníků starších KSP, která se mi nápadem velmi líbila. Dokument je možno využívat pod podmínkami Obecně permitivní licence (udělal bych to public domain, ale prý to u nás nejde): Dávám komukoliv plné právo dělat si s tímto textem cokoliv od čtení, uložení, kopírování, modifikace a využití jako součásti něčeho jiného přes distribuci modifikací a odvozených děl, klidně bez jediné zmínky o původním autorovi, předání stejných, větších, nebo menších práv dalším subjektům, až po vytištění na toaletní papír. Jen to dělejte v dobré víře…Upozornění: Tento text má čtyři tisíce sedm set sedmdesát sedm slov (jako tokenů oddělených bílými znaky). Obsahuje pravopisné, stylistické i věcné chyby. Program a jednotlivé akce jsou nejspíš zpřeházené, popisy nepřesné, neúplné, nepravdivé či jednostranné. Na spoustu věcí jsem zapomněl, spoutu věcí jsem zjednodušil (výjimečně i úmyslně). Je neúměrně dlouhý, zcela subjektivní a každá druhá věta končí třemi tečkami (ale to jsou mé obvyklé zvyky, takže vinou KSP to není :). Byli jste varováni. Čťete na vlastní nebezpečí. Jakékoliv reakce, komentáře, kritika, etc. jsou vítány na regnarg\100seznam\056cz.
Když se dívám zpět, vlastně ani nevím, proč jsem KSP řešil. Z dnešního pohledu vím, že to bylo správné rozhodnutí, jen si nedokážu zpětně vybavit, jaké pohnutky mě držely ve vytrvalém snažení v průběhu uplynulého školního roku. Taktéž se musím přiznat, že původně jsem chtěl tímto ročníkem také skončit (to víte, spousta práce, málo času).
Když mi přišla pozvánka na soustředění, nijak zvlášť jsem to nevnímal, a ani jsem si nebyl jist, zda tam chci jet. Díky spolehlivosti České pošty se dopis s omluvenkou ztratil kdesi v hlubinách časoprostoru, takže jsem své "ano" posílal na poslední chvíli a omluvení mi bylo dohodnuto exkluzivně přímo s ředitelem školy, který jakožto bývalý matfyzák (ehm, student MFF UK) neměl námitek.
Již od prázdnin mě ovšem trápilo vleklé nachlazení a tak jsem ani den před soustředěním nevěděl, jestli vůbec budu moct odjet. Ale nakonec jsem se docela náhle, bez větších rozvah, rozhodl, že tam prostě pojedu. A tak se stalo.
Cesta autem byla vleklá, dlouhá, nevěděl jsem, co očekávat, ale těšil jsem se. Hned po příjezdu jsem byl odeslán na pokoj tři, kde už na mě čekali kamarádi ze školy. Pak následovala ta nepříjemná doba čekání, čekání až se _něco_ začne dít, doba, při které jsem příliš plný dojmů a očekávání, než bych se mohl na něco soustředit, ale příliš neklidný, abych mohl sedět na místě… Zachránil mě až záhadný problém s Xserverem, nad kterým jsem se ještě pořádně zapotil…
Při čekání na večeři doprovázeném "vzýváním tramvají" jsem stál stranou a nechápavě sledoval všeobecné nadšení. To jsem se se světem KSP teprve seznamoval a byl jsem rád, když jsme se konečně najedli a přesunuli do skromně vypadajícího sálu na zaháhjení, abych si poslechl originální a povedená pravidla soustředění, nevědom si, co znamená nevinná poznámka o upřesnění definice povinných osmi hodin spánku, marně si snažil spojit ostatní účastníky se slovními identifikátory, kterým někdy říkají jména, byl uveden do příběhu prastaré Hackerské univerzity a poznal první spory mezi hackery a crackery, hrál spoustu bláznivých her, z nihž jsem naštěstí většinu znal z LSP…
Když byla oznámena hra na evoluci, valnou radost mi to neudělalo už proto, že myšlenka evoluční teorie mě uráží nejen svou hloupostí; ale nakonec to byla docela legrace a to jsem ještě tehdy nedokázal docenit, jak výsledné rozdělení do týmů, ke kterému byla použita, ovlivní celé soustředění, ale při zmínce o tom, že by se to mělo ještě později měnit, jsem se naprosto zhrozil. Nejenže to bylo něco naprosto neslýchaného, ale i přes časté neshody a nedorozumění pro mě býval tým na soustředění takovou základní jistotou — tak jsme byli rozděleni a věděl jsem, že to spolu budeme muset dotáhnout až do konce…
Naštěstí se tak nestalo. Co mi ovšem ten den udělalo největší radost byla večerní hra. Sice se ve finále moc nepovedla, ale počáteční myšlenka se mi líbila a vlastně, jako obvykle, nevím proč jsem z této hry měl takový zvláštní, příjemný pocit…
Úkolem bylo dopravit v týmu zapálenou svíčku na cílové stanoviště. V tom nám mohli bránit záškodní orgové a ostatní hráči, kteří to občas trochu přeháněli, což při manipulaci s otevřeným ohněm nikdy není dobré… Spoustu času jsme strávili hledáním ztracených brýlí jednoho z hráčů a poté byla raději výsada sabotáže přenechána jen organizátorům. Nakonec jsme však ve zdraví hru dokončili, i když poslední…
Velká očekávání samozřejmě představovala první přednáška, která patřila k těm více hardcore a mluvil samotný MJ. Sice jsem téměř pochopil, co obnáší Fourierova transformace, ale asi bych se v té hromadě čísel docela ztratil. Taky jsem na všechna soustředění vždycky jezdil proto, abych se dozvěděl něco nového, a "ostatní program" mi často přišel spíš na obtíž. Ale nakonec jsem pokaždé dokázal ocenit, že jsem mohl zapomenout na všechna čísla a přemýšlet si jen tak o životě… Týmové hry mi umožňovali si alespoň na chvíli vyzkoušet, jaké je to být s lidmi, společně jít za nějakým cílem a snažit se ho dosáhnout… bohužel to nakonec většinou dopadlo špatně.
Díky své nešikovnosti jsem většinu her kazil a pak se styděl, jakou dělám týmu škodu, a držel jsem se stranou, zatímco jiní si hráli a povídali. Byly to hořkosladké časy, kdy jsem poprvé poznal pocit štěstí, ale současně také smutek a utrpení z toho, co bylo tak blízko, a přitom tak daleko…
Ale letošní KSP začalo trochu jinak…. hry mě bavily, snažil jsem se, a i když jsem občas něco zkazil, nebyl jsem sám. Časem se ukázalo, že je nám asi souzeno být ve všech hrách poslední, ale postupně jsme se s tím smířili. Možná bych skoro řekl, že někteří to dotáhli až do extrému, a kdyby to bylo na mně, možná bychom se snažili o malinko víc (i když bychom stejně nedopadli o nic lépe), ale alespoň jsme měli svůj styl…
Konkrétně toto odpoledne jsme si nejdřív zahráli speciální KSPácký Scrabble, který se hrál jako normální Scrabble (jehož pravidla jsem pochopil tak po čtvrthodině hry), jen s využitím sdíleného vzdáleného zdroje písmenek, pro které tedy někdo musel běhat, a sekundární desky s bláznivým kódováním 1:1 pomocí nějakých asijských znaků, a "olympiádu" plnou těch nejpodivnějších aktivit z fyzického spektra činností, z nihž se velká část děla za zavázaných očí — například ovečky, kde jeden vidící navigátor musel za pomoci neverbálních zvuků dostat ostatní členy týmu, kteří jen bečeli, co cílové branky, nebo vytvoření čtverce z uzavřeného provazu bez jakékoliv komunikace. Povedl se nám docela přesný pravidelný pětiúhelník…
Mezi další aktivity patřilo nošení vody v balónku a tenisáku na lžíci, ale ta největší šílenost nás čekala na samý závěr: docílit takového prostorového uspořádání, aby se celý tým dotýkal země nejmenším úhrným počtem rukou a nohou, a vydržet v něm deset sekund.
Večer mi možná bylo trochu líto, že jsem nešel na přednášku o stringových algoritmech, což byla jedna z věcí, které jsem se chtěl na KSP dozvědět, ale nakonec sedět v pár lidech venku a neformálně si povídat o robotech taky nebylo špatné, a poznal jsem, že přednáška nemusí být vždy přednáška (jen mě mrzí, že jsem za celé soustředění nebyl na jediné pokojové přednášce, to je zase trochu jinačí prostředí a atmosféra…)
Noční výsadek za moc nestál (Ale, aby té fyzické aktivity dnes nebylo málo, předcházel mu bláznivý úkol: přelézt za vzájemné pomoci minimálně metr a půl vysoko umístěný provázek a nedotýkat se při tom ničeho kromě země a ostatních. Nikdo nebyl vážně zraněn.). Vystoupit u silnice, pár desítek metrů od veliké mapy a pak prostě bezstarostně jít až k objektu, to prostě není ono. Šli jsme relativně dlouho, tak si všichni povídali o všem možném i nemožném. Po několika marných pokusech o zapojení do konverzace jsem to vzdal a zbytek cesty šel mlčky… je to zvláštní pocit… Programování, matematice i fyzice se věnuji už od malička… naučil jsem se mnoho, velmi mnoho… ale ztratil jsem schopnost žít mezi lidmi…
Další den proběhl v podobném duchu, velmi rád jsem se dozvěděl něco o navigaci pomocí hvězd, až mě zarazilo, nad kolika věcmi jsem vlastně nikdy nepřemýšlel… Odpolední hry se už nepovedly tak jako včerejší, a ta poslední mě dost vyčerpala (fyzicky i duševně). Moc dobře si pamatuji tuto hru na kradení dat s ocásky života z LSP, kde jsem ji celou strávil na cestě mezi naším stanovištěm a resurrection pointem.
A jak jsem správně očekával, tady to dopadlo podobně. S tím rozdílem, že pro nás jediným obsahem hry byly (dosti agresivní) útoky týmu Random a naše marná snaha bránit se. Co se dělo jinde a jak hráli ostatní, o tom jsme neměli nejmenší potuchy…
Myslím, že nakonec i organizátoři uznali, že celá věc byla jedno velké fiasko, a odpískali to. Při večerním vyšetřování záhadného zločinu se poprvé naplno projevil duch našeho týmu, protože ačkoliv jsme toho příliš nezjistili, leccos jsme si domysleli (něco i správně), a nakonec jsme to obohatili poezií (geniální nápad, jen škoda, že jsem se tenkrát nezapojil), čímž jsme si zajistili zvláštní bonus za kreativitu a krásné 3.-4. místo. Zápletka ale byla připravená zajímavě, od ukradeného kafe správci sítě jsme se dostali až k mrtvému obchodníkovi a temnému spiknutí [americká softwarová společnost na devět].
Opravdu mi prvotní dojmy ze soustředění zničil až odpolední výlet v úterý. Ne, že by se mi nelíbil… procházeli jsme se po krásných místech s krásným výhledem, a dokonce jsem tentokrát i stačil ostatním. Jenže jak jsme šli, rozvinula se mezi účastníky i organizátory taková zvláštní, děsivá (jak dostatečně výrazně přeložit eerie?) diskuze… diskuze o věcech jako manipulace, kopírování či dokonce emulace mozků. Bylo to o to horší, že spousta lidí vypadala, jako by skoro věřila, že by něco takového mohlo být ekvivalentem života… ekvivalentem nesmrtelnosti…
Víte, žijeme ve zvláštním světě. Posloucháme vyprávění o lidskosti a hodnotách lidského společenství, o svobodě a lidských právech, a hodnotě života a úctě k němu. Současně nás ale stejná společnost učí, že vlastně žádný život neexistuje, že jediné, co je, jsou mrtvé interakce mrtvé hmoty v mrtvém prostoru, že člověk není ničím než stavebnicí z malých kuliček, že vědomí je iluze, ale jak potom tuto iluzi vnímáme…
Učíme se o lásce a její důležitosti v životě lidském, ale současně každou chíli slýcháme, že v onom neexistujícím životě vlastně žádná láska neexistuje… že se jedná jen o fyzickou přitažlivost a subjektivní iluzi, což je v důsledku jen řada komplexních fyzikálních interakcí…
Kdybychom v takovémto světě opravdu žili, nedivil bych se, kdyby polovina lidstva spáchala sebevražu prostě protože to nemá smysl. Tak se naštěstí nestalo. Lidé si totiž neuvědomují důsledky toho, čemu věří.
Jinak by museli chápat, v jakém rozporu celý svět žije. Nemůžeme se bavit o hodnotě života, když ji klademe rovnou hodnotě 50 kg vody + 12 kg uhlíku + pár kilo rozličních prvků + jedoho hodně velkého čísla. Nebo si musíme počkat na Všeobecnou deklaraci práv hmoty? (V kvantovém podání by mohla být obvzlášť zajímavá)
Slyšel jsem mnoho krutého a nelidského vyřčeného s takovým klidem a vyrovnaností, že mluvčí nemohli doopravdy věřit tomu, co říkali, protože jinak by prostě nedokázali takhle jít a vesele konverzovat. Já si uvědomoval, co to znamená, a dobře se mi nešlo. Vlastně jsem celou cestu plakal a měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou…
Z toho, co se po návratu až do večera dělo, si moc nepamatuji. Ani nevím, jestli jsem vůbec usnul, ale spíš ne. Následujícího dne jsem okolí taktéž moc nevnímal. Držel jsem se stranou a přemítal nad světem, nad životem, nad smyslem…
Vzpamatoval jsem se až kolem oběda. Uvědomil jsem si, že to nemůže být zas tak zlé, a že koneckonců za to často ani lidé nemohou, čemu je svět naučil, a tím, že budu sedět v koutě nikomu nepomůžu. Takže jsem se připojil k odpoledním hrám, které se nakonec velice povedly, a věci se začaly pomalu vracet ke starému…
Než začal večerní program, měl jsem takové neblahé tušení. Tušení, které se potvrdilo, když bylo oznámeno divadlo. To byla jedna z věcí, které jsem se trochu bál. Na předchozích soustředěních to většinou nedopadlo nijak slavně (i když pořád lépe, než když jsme na Talentu hráli Kufr) a nebyla to zrovna jedna z věcí, ve kterých bych se cítil dvakrát jistě.
Na přípravu bylo uděleno žalostně málo času, ale když jsem na to naříkal, ještě jsem nevěděl proč tomu tak je…
Nakonec jsme ani tolik času nepotřebovali, protože náš tým se rozhodl, že příprava našeho hororu, který jsme si jako žánr nakonec (a byl jsem přesvědčen, že nepříliš šťastně) vybrali, není potřebná. Chívli jsme se je snažil zoufale přemlouvat, ale pak jsem to vzdal. Domluvili jsme si jen pár základních efektů a zbytek by měla být improvizace. Nevím jak ostatní, ale já jsem neměl nejmenší potuchy, co budu dělat…
Takže jediné, co jsme věděli, když jsme přicházeli na jeviště bylo, že půjde o něco na téma noční hry na KSP, na začátku i na konci přijde Bětka se svíčkou za doprovodu tajemné hudby a ostatní budou postupně umírat s trochu umělým hororovým výkřikem přehrávaným z mobilu. Co mi tu chybělo byla myšlenka, děj.
Nakonec to nebylo tak hrozné, jak jsem čekal. Efekty vypadaly působivě, semtam jsme i mluvili, ale jinak se tam nic moc nestalo. I tak jsem byl rád, že to nějak dopadlo a že jsme se k tomu dokázali takto postavit čelem (ovšem ne mojí zásluhou). Skončili jsme opět někde na chvostu a ani jsme nedostali zvláštní cenu za efektnost…
Po rychlém vyhodnocení ale něco zaručeně odpoutalo mou pozornost od divadla a jeho výsledků. Něco, co právě psal jeden z organizátorů na tabuli… číslo… telefonní číslo… Tohle číslo už jsem jenou viděl… a když se na tabuli objevilo posledně, znamenalo předsvěst nočního výsadku… že by snad… nebo jenom chtějí, abychom si mysleli, že bude noční hra… Sledoval ruch a zájem okolo, neschopen zbavit se napětí, zvědavosti, nedočkavosti a přání, aby to nebyl vtip.
Nebyl. Luštění první šifry v jídelně mě trochu zklamalo, ale naštěstí byla triviální (to znamená, že zbytek týmu ji měl vyřešenou, než jsem se na ni stihnul podívat) a jen jsem se vrátil pro zapomenutou bundu a vybaven notebookem, obří baterkou, která, jak se později ukázalo, není samospásná, a zásobou čokoládových rohlíků jsem vyrazil vstříc neznámému.
Ať už nás čekalo cokoliv, věděl jsem, že to bude stát za to. Ovšem již při cestě na první stanoviště se objevily první komplikace. Dva členové týmu se za námi pořád zpožďovali a ostatní nechtěli ani zpomalit, ani na ně počkat. To mi nějak ke čtyřicetdvojkovské filozofii nesedělo…
Kdyby se něco podobného dělo za jiných okolností, asi bych se přidal k těm zadním, ujistil se, že je vše v pořádku, a případně je doprovodil, aby nešli jen sami dva (navíc nejmenší skupinka, která se směla oddělit od týmu, měla být tříčlenná).
Jenže tohle byla noční hra… noční šifrovací hra… a bylo mi jasné, že když půjdu pozadu, přijdu o všechno. Přestože nás stále posílali dál a ujišťovali, že všechno je v pohodě, cítil jsem se trochu provinile… sobecky…
Když se na prvním stanovišti rozhodli vrátit se zpět, na to, abych se k nim přidal, jsem prostě neměl… a asi nikdo jiný… takže se odebrali k objektu v nepovoleně malé skupince a já doufal, že v pořádku dorazí.
Na první šifře jsem toho moc vidět nedokázal… přitom to byl tak jednoduchý princip, když s ním přišel Pavel, který naštěstí podobnou šifru odněkud znal. To byla ta snažší část. Horší bylo se shodnout, kudy do Sobědraže…
Hlasování bylo napjaté a těsné, ale nakonec jsme se vydali cestou, po které jsem přijel s rodiči autem… a skutečně jsme dorazili. Ani pozdější informace, že tou druhou bychom tam byli mnohem rychleji, nás už moc nepřekvapila.
Přijít na další šifru nám trvalo asi třicet sekund. Na první pohled jsem rozpoznal hodinovou grafickou z LSP (kde to ještě bylo dotaženo do extrému návazností na přednášku ukončenou "když to není nic jiného, je to grafická šifra" a nápovědou "naše staré hodiny bijí čtyři hodiny" přímo v textu) a po chvíli kreslení a zapisování (někteří spolutýmovníci s o trochu lepší grafickou pamětí to zvládli i bez kreslení) jsme mohli pokračovat v cestě, tentokrát do obce Zahrádka.
Na cestě tam jsme však už vůbec nebyli s to se shodnout, tak jsme využili nepenalizované orientační nápovědy (vážení orgové, to prostě není ono… když nemůžeme ani zabloudit) a pak jen šli jako páni po opuštěné silnici až ke kýženému stanovišti.
Zdejší šifru jsem taktéž vůbec nezaregistroval, a dodnes nevím, v čem spočívala, jelikož než jsem se ohlédl, ostatní již překládali; a já posloužil jako abecedně-číselná dekódovací tabulka.
S pohodou a velkým náskokem jsme kráčeli směrem ke Kostelci nad Vltavou. Tady jsme si udělali pohodlí na shodech ke vchodu do pošty a pustili se do luštění. Jenže brzy se mělo ukázat, že ne každá šifra je triviální… obvzlášť když ji ještě nikdo nezná. Postupně jsme zkusili úplně všechno… počítání, překládání, sčítání, odčítání, xorování… přeskupování.. nic nedávalo smysl. Nápady byly čím dál zoufalejší a méně smysluplné… už jsme tu půl hodiny… něco to být přece musí… hodinu…
Nakonec se dva (opět) vyslanci vydali pro externí nápovědu. Vzali to docela klusem a očekávali jsme jejich brzký návrat. Toho jsme se také dočkali… bohužel návratu s prázdnou. Prý se vydali na špatnou stranu. Tak bez menšího otálení běželi dál. Musím obdivovat jejich výdrž, já bych zvládl běžet tak první minutu…
Tak jsme čekali a čekali… luštili a luštili. Kolem hrobové ticho, zima, tma, kterou prořezává výrazně žluté pouliční osvětlení dokreslující atmosféru malého města opuštěného za dlouhé noci. Už jsme tu skoro dvě hodiny… musíme se pevně tisknout k sobě, abychom nezmrzli… ale luštíme dál…
Tedy potom mi to už spíš přišlo, že všichni zíráme do papíru s prázdnými pohledy, neschopni vnímat na něm obsažené… Z tohoto omámení nás vytrhla až příchozí SMS zpráva s nápovědou, která měla být šifrována nějakou triviální šifrou. Na první pohled to byl Caesar. Řekl jsem si, proč se namáhat, vyndám notebook a projedeme všechny posuny ve vteřince…
Ovšem když jsem počítač zapnul, ukázalo se, že celá věc má malý háček. Jak se občas stává, když jej "ne zcela čistě" vypnu, vyběhl na mě fsck. To by nebylo tak hrozné, vžďyť mám žurnálovací filesystem. Jenže když selže Replay journal log (a to se stává nepříjemně často), tvrvá to tak půl hodiny, než se všechno prověří…
Takže když jsem notebook zase sklidil, tým už to měl téměř rozluštěné. Technika člověka vždycky zradí v tu nejblbější chvíli… asi na těch konzervativních ideích něco bude. Výsledek zněl: "Každý řádek korálků představuje jedno písmeno. Zkuste korálky smotat do spirály."
Celá šifra byla totiž tvořena černými a bílými kuličkami v 26 řádcích spojenými po 25, dohromady tvořící obdélník. Než se vrátili poslové z Centra nápovědy, marně jsme se pokoušeli vytvářet od ruky všelijaké nedokonalé spirály a přemýšleli, proč je tolik různých možností…
Ovšem to, s čím přišli, nás zcela uzemnilo. Přestože byli vyčerpaní, byli asi v trochu bdělejším stavu než naše část týmu, kuličky prostě vzali a postupně z nich vytvářeli "hranatou spirálu" ve čtverečkové síti. No jo, 25=5x5. Musel jsem se smát vlastní hlouposti.
Místo odhodlaného kroku jsme se dali do běhu, i když spíš jen tak pro zahřátí, protože už nebylo moc kam spěchat. Vypořádat se s posledním stanovištěm bylo s použitím průběžných nápověd hračkou, a pak už zbývalo se, v klidu a pohodě, vydat na zpáteční cestu.
Nespěchali jsme, věděli jsme, že jsme poslední, ale dokázali jsme to. Vyluštili jsme nakonec všechny šifry, společně porazili všechny nástrahy, a nakonec (možná) i v pořádku dorazíme do cíle.
A tak jsme kráčeli tmou cestami pustými daleko od civilizace, šťastní, že to nakonec nějak dopadlo, jak jsme takhle šli spolu, cítil jsem takovou zvláštní blízkost… skoro jako bych si s těmi lidmi mohl rozumět… uvědomil jsem si, že náš tým je to nejlepší, co mě na letošním KSP potkalo… i když já sám jsem mu příliš dát nedokázal…
Nevím, kdo s tím první přišel, ale aby se nám šlo snáz, začali jsme si zívat. Ze začátku mi to přišlo trochu divné, ale brzy už jsem se o to moc nestaral. Bylo nám takhle fajn a vesele jsme mířili vpřed, vlastně jsme se nestarali skoro o nic… ani o cestu.
Časem se objevila myšlenka, že bychom nemuseli jít tak úplně správně. A nejen to, ona se doknce ukázala jako opodstatněná. Takže jsme se (nemám ponětí jak) zorientovali a pokračovali dál novými cestami, jako by se nic nestalo. Začínalo svítat.
Tentokrát jsme již šli správným směrem, ale přesto to bylo ještě docela daleko (museli jsme si opravdu hodně zajít). Ale mě to nevadilo… vlastně jsem v hloubi duše ani nechtěl, aby tahle noc skončila…
Když jsme dorazili poslední, v sedm ráno do objektu s úsměvem a za doprovodu "Jede jede mašinka", vypadalo to, že nám někteří organizátoři ani nechtěli věřit, že jsme se prostě ztratili…
Všichni se rozešli spát, ale já věděl, že po hodině spánku bych byl daleko více unavený, než jsem byl v tuto chvíli, tak jsem zůstal v jídelně, naplněný zvláštními, smíšenými pocity, prohlížel jsem si pozůstatky časně ranní přednášky o PHP pro zavčas dorazivší týmy a pak už se prostě jen díval do fixního bodu, neschopen zaostřit, přemýšlel…
Ranní blok přednášek byl z důvodu nezpůsobilosti účastníků k bdělosti zrušen (vzbudit všechny, jen aby mohli spát na přednášce, by bylo trochu bezpředmětné). To ovšem zahrnovalo i přednášku o MFF, na kterou jsem se velmi těšil, a které jsem obětoval padesát přídělových bodů…
Dopolední přednáška se uskutečnila, za nízké účasti a možná ještě nižší účasti duševní. Oficiální budíček byl zařazen až před obědem, což se ukázala být optimální doba. No a potom již byl nařadě Závěrečný cracking.
Po všem, co jsem na SKSP viděl, mě trochu překvapilo, když se na stole objevilo pět notebooků s… operačním systémem společnosti, jejíž název se nevyslovuje (abychom náhodou neporušili jejich intelektuální vlastnictví či křehká ega, pozn. překl.), dokonce v nejnovější verzi. Každý tým měl k dispozici jeden.
Bohužel naším úkolem nebylo prolomit zabezpečení těchto notebooků. V podstatě jediným, co jsme na nich směli dělat, bylo zadávání hesel do takové srandovní aplikace, která vypadala jako Internet Explorer dovolující zobrazit jen pět pevných stránek (že by nové omezení nějaké trial verze?:), hesla, která jsme měli za pomoci hintů získaných při různých příležitostech od organizátorů rozluštit.
Korunou všeho byl ovšem "hackerský terminál" s něčím, co vypadalo jako starší model výše nejmenovaného OS s okénkem, které vypadalo jako unixová konzole. Dodnes nevím, jestli tam skutečně nějaké ořezané unixové prostředí běželo, nebo jestli to byla jen aplikace simulující chování jednoduchého shellu.
Postupně jsme se dozvídali o příkazech jako "install grep ovoce.gnu.org" a potom jsme využívali různé nástroje k odposlechu sítě, hledání hesel ve slovnících, etc. Osobně jsem se v průběhu hry moc neorientoval… řešil jsem úkoly, které jsem dostal a příliš nevěděl o okolním dění a stavu hry. Občas mě někdo z týmu trochu usměrnil případně k mému údivu informoval, jak daleko jsme…
A tak se stalo, že jsme úkol dokončili. Jako druzí. To mělo představovat i naše konečné pořadí (tak k čemu potom výsledky všech předchozích her?). To není špatné, na tým, který by si klidně mohl říkat Ti poslední…
K večeru jsme byli ovšem vyhnáni z jídelny s tím, že se bude připravovat závěrečná akce. Nevěděl jsem moc, co si pod tím mám představovat, slýchajíc jen legendy o tom, že poslední noc se spát nechodí (což v rámci KSP není nic tak výjimečného)…
Co jsem spatřil jsem v žádném případě nečekal: stůl plný všemožného jídla. Nevím proč, ale přišlo mi to trochu neKSPácké. Ale tak konec je konec. Seděl jsem trochu sklesle na své židli a tentokrát výjimečně moc dobře vnímal, co se děje kolem mě… a to mě svazovalo ještě víc…
Olížel jsem se zpět za uplynulým soustředěním a nachával myšlenky a pocity volně prolétat mou myslí… Na první pohled to bylo až na několik kratičkých okamžiků stejné jako vždyckdy. Ale někde v hloubce bylo KSP výjimečné. Ještě nikdy jsem nepotkal tolik lidí, které bych prostě nemohl nemít rád, tolik lidí, o kterých jsem byl přesvědčen, že by z nás mohli být výborní přátelé, kdybchom se poznali trochu blíže… A pak tu byla ona zvláštní noční hra, kdy jsem se alespoň na pár hodin cítil jako člověk, tvor společenský…
Ale to vše teď zmizí, rozplyne se kdesi v mlze času a já se opět vrátím do svého všedního, prázdného, osamělého života. Většinu z těhle lidí možná už nikdy v životě neuvidím… tak jaký to celé má smysl?
Ale když jsem dostal do ruky token dávající mi právo nejen mluvit, ale také smysluplně zhodnotit uplynulé dni, stala se zvláštní věc. Přestože jsem se necítil duševně způsobilý vytvořit jediné slovo, mluvil jsem. Mluvil jsem dlouho, vlastně ani nevím, kde se všechna ta slova brala… ale věděl jsem, že jsou pravdivá… jak jsem je tak poslouchal uvědomil jsem si mnoho věcí…
Věděl jsem, že jsem právě prožil nejkrásnější týden, kam až moje paměť sahá. Byl to pro mě úplně jiný svět… normálně uplyne týden jakoby nic, a divím se, jak málo se toho za takovou dobu může stát… ale tady byl čas tak krásně využit, že se do sedmi dnů vešla pomalu celá věčnost…
Bylo mi líto, že tohle všechno musí skončit, ale uvědomil jsem si, že bych měl být víc vděčný za to, co dostanu, než naříkat na to, co nemám. Člověk by neměl od života příliš očekávat, protože to přináší jen zklamání a hory nesplněných snů… A přitom stačí žít skromně, příjimat všechna milá překvapení, která osud přichystá a věřit… věřit, že věci nakonec dopadnou tak, jak by měly…
Ptát se sebe, jestli pojedu příště, by teď bylo asi směšné. Zrovnatak určitě se určitě pokusím dostat na jarní, pokud bude možnost. Ale přecejen by to chtělo ještě něco…
A byla to právě Bětka, kdo mi později doporučil řešení M&M. A hlavně mi prozradila jednu kouzelnou věc: pokud stihnu šibeniční deadline, mohl bych se i jako nový řešitel účastnit letošního soustředění. Představa dalšího soustředění již tento podzim byla prostě neuvěřitelná…
To už následovala taková zvláštní volní zábava, která se povětšinou skládala z prohlížení zajímavých obrázků a videí (od MJovy sbírky vtipných obrázků a ledních mědvědů až po bláznivé vynálezy z jarního KSP, jaká škoda, že jsem tam tenkrát nejel…). Lidí postupně ubývalo. Musím se přiznat, že jsem původně čekal něco většího… společenštějšího… víc o lidech… něco, co by spojovalo všechny účastníky… když už jsme tu poslední noc…
Ale postupně všichni odcházeli nebo usínali. Někteří ještě vydrželi sledovat Algorithm March (ti hodně čilí se jej pokoušeli i napodobit) a Cimrmana (toho už nikoliv), jiní to prospali na židlích, ale poté začali o pozdní opozdilci odcházet…
Nakonec jsme v celé jídelně zůstali jen dva. Neměl jsem co dělat, ale věděl jsem, že nechci jít spát. Vlastně ani nevím proč, ale přišlo mi to asi tak, že by byla škoda poslední hodiny soustředění prospat. Tak jsem se dal do uklízení všeho, co zbylo po nepříliš organizované hostině. Byla to práce, která měla cíl, a člověk se na ni nemusel moc soustředit, takže nám to šlo hezky od ruky.
K ránu jsem vyběhl ven využít symbolického Wi-Fi připojení v budově organizátorů ke stažení zadání M&M a pak jsem si až to rána pročítal úložky a přemýšlel nad nimi. Pak ovšem přišel onen nepříjemný čas loučení a odjezdu. Bylo mi smutno, ale když se se mnou většina odjíždějících přišla osobně rozloučit, cítil jsem určitou změnu… něco takového se mi ještě nikdy nestalo…
Když jsem přijel domů, řekl jsem si, jako pokaždé, když zažiju něco, co za něco stojí, že už nedovolím životu být zase nudný, všední, na obtíž… Seděl jsem za oknem a díval se se smutným úsměvem na pošmournou podzimní oblohu, přemýšlel o lidech, o tom proč si někdy dělají věci tak komplikovanými…
V ruce jsem svíral první číslo XV. ročníku M&M, vyhrabané z dávno zapomenuté obálky matfyzáckého spamu… Řešení jeho úloh mi po následující dva týdny zabralo většinu volného času. Pustil jsem se do něj s takovým nasazením, jako ještě do žádné podobné aktivity, a úlohy, které se na začátku zdály být téměř neřešitelné, ukazovaly jedna po druhé svou pravou tvář. Moc z toho stejně nakonec nevzešlo, ale lepší snaha než nic…
Mail Dozvuky soustředění mi udělal velkou radost, je velmi hezky napsaný a znovu mi připomněl, co všechno jsem prožil. Také mě velice lákala možnost sepsání zážitků… chvilku jsem uvažoval, že bych i pár řádek dohromady dal ;). Adresář účastníků je taktéž velice šlechetný počin, ale stejně jej nejspíš nikdy nebudu schopen využít (jako člověk, jenž popsal vlastní žánr koverzace, takzvané AAT: Ahoj — Ahoj — Ticho)…
Na řešení první série nového KSP mi ovšem zbyly pouhé dva dny…
Ležím na posteli s mírně rozevřeným notebookem, všude kolem tma. Půlnoc dávno odbyla a poslední úloha byla odeslána doslova za pět minut dvanáct (přesněji minutu a půl) a nyní dokončuji své předlouhé povídání. Sice bych už měl dávno spát, ale definice spánku mi nebyla upřesněna…