Zážitky z SKSP 2009

Je hezké mít na pěknou akci i nějakou památku. Takže kromě fotek tu máme i něco od těch, kteří si píšou paměťi.

Reklama

Chceš mít své místo na výsluní KSP stránek? Máš příležitost a je to skoro zadarmo. Bude tě to stát jen trochu času: napiš své zážitky, pošli je na naši adresu a chvíli počkej, objeví se zde. Pokud nevíš, v čem to napsat, pak čistý text je asi nejlepší volbou.

Nekra (Zuzka Dortová)

Na KSP jsem přijela ke konci jeho konání jako "posila" organizátorů. Začalo to vlastně tím, že si ze mě Vorner dělal legraci, jestli za ním přijedu a byl překvapen, že bych byla ochotna opravdu přijet.Po několika dnech, konkrétně v úterý večer, mi zavolal, že jestli chci, tak můžu přijet pomáhat s organizováním. Moje argumety, že mám na zítra naplánovanou jinou akci byly zevnitř rychle umlčeny. Ještě téhož večera jsem se sbalila a druhý den jsem vyrazila na autobus.

Naštěstí se mi povedlo vystoupit na správném místě (tj. v Jilemnici). Z velké části za to jistě může můj rozumný nápad, vypsat si večer před odjezdem všechny zastávky na cestě autobusu v intervalu [Praha,Jilemnice]. Díky tomu a téměř souvislému koukání z okna, kvůli cedulím s názvy měst, mě zachránilo zazanamenání předposlední zastávky na mojí cestě (Mříčná), neboť na některých místech nebyly zastávky nijak okázalé a vzbuzovaly ve mně pochybnost, zda to vůbec zastávka byla.

Pokud neznáte historku, jak jel (budoucí?) matfyzák poprvé na Slezinu, k dostání v ústním podání (u mně :-) ). V Jilemnici mě vyzvedl Vorner a cestou mi vysvětloval, co budu ve hře dělat. Když jsme dojeli na místo, seznámil mě s ostatními organizátory a byly mi poskytnuty další informace o hře, zvláště na mé četné dotazy.

Pro účastníky jsem byla prvkem překvapení, jelikož jsem jim nebyla představena a poprvé se se mnou setkali až při hře. Sehrát ono představení mi svým způsobem připomínalo LARP, jen jsem od hlavní role očekávala, že bude trochu nudná. To opravdu ze začátku byla, dokud nepřišli první účastníci. Přestože jsem se jako hráč snažila účastníkům "házet klacky pod nohy" a vydávat svou postavu smrti vstříc (ta stejně o ničem nevěděla, tak co) aby prohráli, nepovedlo se mi to a moje postava byla zachráněna.

Zajímavé bylo poslouchat spekulace účastníků o tom, jak se vše mohlo odehrát, i když si myslím, že účastníci mluvící později jsou trochu ve výhodě, neboť mohou vzít za své některé názory skupiny před nimi (PS:Nikoho neobviňuju, jen poukazuji na to, že to je možné.). Dost mě zaskočilo a překvapilo Bobrovo "zhodnocení" toho, co účastníci dělali při hře, neboť z toho co jsem o nich dosud slyšela/zaslechla jsem měla pocit, že jsou disciplinovaní a hry nekazí.

Druhý den dopoledne jsme si připravovali úkoly pro účastníky a vybírali si k tomu příslušné postavy. Nic proti hraní, jen mi v porovnání s ostatními postavami připadaly ty moje málo imaginární, Ferda Mravenec měl pouhých 6i, a Petr Parléř s Maxmiliánem Robespierrem byli ryze reální :-(.

Odpoledne jsme si vybrali každý své stanoviště a čekali na účastníky. Byla jsem od ostatních trochu dál, protože jsem pro své úkoly potřebovala les, ale po počáteční nudnější chvíli začali přicházet první účastníci. Jelikož ještě přesně nevěděli, kde se nacházím, volali na mne. Neodpovídala jsem jim v bláznivé naivitě, že když mám na hlavě červenou kšiltovku, tak mne uvidí, i když jsou přede mnou stromy. Nakonec se jim povedlo mne zpozorovat a šli si pro úkol.

Transport šišek (a vlastně i ostatní úkoly) zvládli účastníci bez problémů. Až na jednoho si všichni pomáhali ústy. Nejzábavnější bylo, když se dva účastníci pokoušeli mezi sebou domluvit a každý měl v puse šišku. Bylo slyšet jen jakési nesrozumitelné mumlání a přestože i mně je někdy vyčítáno, že mi není rozumět (protože mluvím rychle), troufám si tvrdit, že bez šišky jsem srozumitelnější, než účastník s šiškou (v puse) ;-).

Shánění podpisů bylo relativně jednoduché, někteří účastníci přišli na to, že se jim můžu podepsat taky a ti chytřejší dokonce na to, že se tam mohou podepsat i sami. Během pozdějšího odpoledne mi účastníci začali tvrdit, že se dávaj dva tokeny (aby to šlo rychleji), existoval alespoň jeden, který mluvil i o dvou písmenkách. Dávat dva tokeny, s tím jsem problém neměla, jen mi bylo podezřelé, že by se měla dávat dvě písmenka, neboť pak by účastníci nemuseli plnit tolik úkolů. Po chvíli nejistoty jsem si tuto fámu rozhodla ověřit u jediného dalšího organizátora, na kterého jsem měla kontakt a který mi fámu o dvou písmenkách vyvrátil.

Třetí z úkolů, stavění hranice, bylo taky zajímavé, zvlášť když měla dosahovat do výšky mého pasu. A to jsem některým účastníků škodolibě připomínala, aby byli rádi, že jim tento úkol nezadává někdo vyšší :-). Jednomu účastníkovi jsem dokonce vyčítala, že klacky,které nejsou úplně dole se opírají o zem. To u hranice být nemá. Přestože týmy byly jen 4, i na tomto vzorku se ukázala zajímavá věc: Když staví hranici jeden člověk, tak hranice vydrží, kdežto když jí staví lidí více, po chvilce spadne. Chvilku po spadnutí hranice jsem chodila po lese a rozhazovala spadnuté klacky po okolí, aby další účastníci neměli tak snadné hledání dřeva na stavbu. Ironií je, že zrovna účastníci stavějící (později spadlou) hranici se obávali jejího nechání v lese, protože by ji mohl nějaký blbec zapálit. Poslední účastník přišel stavět chvilku před šestou hodinou večer. Sice skončil chvilku po šesté, ale jelikož už u mě všechny týmy splnily všechny úkoly, s klidem jsem stanoviště zabalila a šla na večeři.

Měla jsem štěstí, ještě na mě zbyla :-). V lese byly ponechány 3 celé a jeden zbytek velké hranice, pro výstrahu pátému imaginárnímu týmu. Udivilo mně, že jsem měla takovou "oblíbenost", tj. že ke mně přišly všechny týmy na všechny úkoly. Přestože mi na začátku úkoly nepřipadaly primitivní, byly přeci jen hodně lehké, když je účastníci všech týmů bez újmy na obecnosti zvládli.

Další den se už žádné hry nekonaly, jen jsme se sbalili a v 10 hodin vyrazila početná množina, v níž podmnožina organizátorů i účastníků byla neprázdná, směrem k vlakovému nádraží. Tam jsme se rozdělili do podmnožin podle místa, kam chceme jet, několik prvků množin spočítalo mohutnost všech množin a podle toho byly zakoupeny hromadné lístky.

Ve vlaku bylo veselo, byl tam i príma pěvecký sbor s kytarovým doprovodem (Tedy... možná to spíš byla hra na kytaru jednoho účastníka s pěveckým doprovodem). Bohužel ti, co jeli na Prahu (teda, ne výslovně, to by vypadli ze dveří vagonu), přestupovali v Chlumci nad Cidlinou, takže byli o další vystoupení sboru ochuzeni.

Většina z nás se v Praze rozloučila na Hlavním nádraží. Za sebe můžu říct, že se mi tam líbilo, organizátorský kolektiv byl fajn a ještě si budu rozmýšlet, zda nevstoupím do řad organizátorů (když ne na trvalo, tak aspoň na nějaké dostatečně dlouhé období). Účastníky jsem za tak krátkou dobu poznat nestihla, bylo jich moc a netrávila jsem s nimi tolik času jako s organizátory. Přestože jsem feministka, používám v tomto článku obecná slova "organizátor" a "účastník" bez ohledu na pohlaví, protože mi to umožňuje pojednávat o dotyčných obecně, i když možná s újmou na obecnosti :-).

NP(nepříliš poutavé)-úplné vyprávění o jednom KSP

Od Filipa Štědronského

Sobota 19. září 2009

11.40, Americká třída, Plzeň. Představte si, že jste svědky zvláštní scenérie: po ulici kráčí nenápadný chlapec s obrovským batohem, rozhlíží se ve všech osách a radostně poskakuje s očividně marnou snahou o nějakou rytmičnost. O dost radostněji, než napovídá jeho pohled. Když o tom tak přemýšlím, vlastně už zas tak nenápadný není... A co kdyby si najednou své zavazadlo na chodníku odložil a šel nakupovat do Konzumu?

Ano, i to se může stát, pokud onen chlapec jede na soustředění KSP. A jelikož to není poprvé, dobře ví, proč se za chvíli vrátí s plnou náručí Věnečků a Polomáčených: neboť ani na takovéto akci se mezi večeří a snídaní žádné jídlo nepodává. Obzvlášť ne uprostřed lesa po vyčerpávajících kilometrech noční hry.

12.10, R 757, 1. kolej, hlavní nádraží ČD, Plzeň. Jedeme vlakem! Jen ten vlak s námi nejede. Pochopitelně nás to netěšilo - na přestup nemáme mnoho času a neradi bychom jeli přes půl republiky sami (rozuměj šest lidí místo dvaceti). Nemluvě o tom, že přijet na soustředění pozdě se nikdy nevyplatí... Když se ozval zvuk píšťalky a lokomotiva se dala do pohybu, činilo naše zpoždění deset minut. To bychom hravě dohnali, kdybychom je opět neztratili čekáním na Smíchově, které zpříjemnil snad jen pohled na vedlejší kolej, kde stál - Orient Express!

Přestože jsme stále nevěděli, kdy dorazíme, přihlásili jsme se definitivně pražákům ke společné jízdence. Chtěli jsme to stihnout. A stihli. Na třetím nástupišti bylo veselo. Vzduch se naplňoval vítáním, poznáváním a hlavně matfyzáckými výkřiky (včetně legendárního "Máááslo!"). Trochu jsem se mezi tím vším ztrácel. Naštěstí jsem na to neměl dostatek času, neb nás již brzy plně zaměstnal nástup do vlaku.

Uložit do kupé lidi bylo docela snadné - jsou skladní a dají se dobře komprimovat - narozdíl od batohů, jejichž občasný déšť na naše hlavy narušoval jinak hladký průběh jízdy (jistě si představíte, jak hladce se cestuje sardince v konzervě, když na ní nemá co spadnout): všichni si povídali a zdálo se, že jim nic nechybí. Ale zdaleka ne všechny matfyzácké cesty vypadají takhle. Hodně záleží na druhu vagónu - když je v něm kromě sedaček i trocha prostoru, dají se zavazadla naházet do rohu a ve zbytku provozovat třeba - židovské tance (jak jsem byl svědkem na cestě z nejmenovaného soustředění M&M)...

Tentokrát jsem prostě jen koukal z okýnka zasněně o tom, co nás čeká. Z neznámých důvodů jsme docela dlouho stáli ve Staré Pace - obloha se pomalu začínala proměňovat v podvečerní, a každý ví, že na kolejiště je v této denní době docela romantický pohled...

Do Martinic jsme přijeli smířeni s tím, že poslední kousek půjdeme pěšky. Jaké pak bylo naše překvapení, že na nás droboučký motoráček v barvách ČSSD stále ještě oddaně čekal jako by nevěděl, že nás poveze jen jednu zastávku a strávíme pomalu více času nastupováním a vystupováním než jízdou.

Ubytování se neslo v obvyklém duchu. Pokoje, do kterých bych se třeba i rád přidal, byly rázem plné a do jiných se mi třeba ani tolik nechtělo... Tak jsem pořád váhal, až jsem nakonec zbyl jako poslední. Možná je to tak lepší: dostal jsem úředně přidělené místo a nemusel jsem se starat, jestli jsem si vybral správně.

Venku se zatím rozběhla neorganizovaná seznamovací činnost. Určitě to znáte - hodíte někomu předmět (v tomto případě frisbee) a přitom ho nahlas oslovíte jménem. Taková věc dokáže mozek dobře motivovat, aby si něco konečně zapamatoval - protože ptát se pořád dokola a plést si jména by bylo srovnatelně trapné. Ale já tam unavený a protivný s postojem "tak ať už to máme za sebou" - čehož jsem samozřejmě litoval záhy poté, co jsem se vzpamatoval - jak se všichni ti lidé jmenují?

Hru přerušilo až oficiální zahájení programu doprovázené tradičním rozdělením do celosoustředkových týmů. Ty bývají ke konci často kritizovány - a ne zcela neodůvodněně - na druhou stranu si nedovedu představit, že bych bez nich mohl při kspáckém tempu někoho poznat trochu blíž...

Kdo se rozhlédl kolem, nemohl nezaznamenat rekordní účast děvčat. Jen v našem týmu skončila tři - to nám samozřejmě nemohlo projít. A skutečně jsme záhy "ve veřejném zájmu" o jednu účastnici přišli. I tak bylo výsledné složení týmu (Lefty, Filip, Pavel, Vojta, Jitka a Katka) více než radostné.

Výdej jídla se neobvykle protáhl - bylo vidět, že na takovou zátěž nejsou místní připraveni. Ale zvládli to operativně a pak už nám nic nebránilo sesednout se do kroužku, aby ta pravá atmosféra mohla vstopit mezi nás. Povídali jsme si, představovali se, vymýšleli bláznivé přídomky a mimo těch klasických (jak se jmenuješ, odkud jsi, co tě baví), se kterými se stejně nikdo příliš nezdržoval, jsme odpovídali na otázky jako "Kterou historickou postavu považuješ za nejíce sexy?" - jediná, na kterou mě nenapadla rozumná odpověď. No jo, měl jsem měl při tom dějepisu dávat větší pozor. Každopádně bylo veselo. Venku už nějakou dobu vládla tma, ale my jsme tu seděli v místnosti zatopené světlem a bavili se. V nehostinném světě tam za onky se mohlo dít cokoliv, ale my jsme tu byli spolu a mohli jsme na něj na chvilku zapomenout...

Od minulého roku se hodně změnilo. Už jsem se tolik nebál, na spoustu věcí jsem si docela zvykl, některé možná i zevšedněly... Ale tahle chvíle nikdy. Ze všeho vyzařovala blízkost a pohoda. Byl to jeden z těch nepopsatelných okamžiků, který dělá KSP výjimečným, i když se vlastně nic zajímavého neděje. Už kvůli němu to stálo za to...

A nebyli bychom na soustředění, kdyby se tu nepřednášelo. Tentokrát převzal otěže začínajícího Martin Mareš (kdo jiný taky) povídaje o stroji času. O tom, proč taková věc rozhodně nemůže existovat, o exemplářích malého exkurzu do historie zbytečných pokusů, včetně té velké blikající krabice co právě ležela na zemi. "Vidíte? Vůbec nic to nedělá!" prohlásil odhodlaně a s nudnou samozřejmostí stiskl velké červené tlačítko, jako by bylo od samoobslužného otevírání dveří plzeňských tramvají.

Podivné záblesky a zvuky naplnily místnost, přednášející ve skeptickém zaražení stál na místě, dokud se nerozplynuly v děsivé ticho a nápis "TRANSPORT DONE" na displeji stroje... Octli jsme se jsme v neznámé době a za neznámých okolností: bylo nezbytně nutné provést podrobný průzkum okolí.

Aby nám čas rychleji ubíhal (a vytvořily se patřičné rozestupy mezi odcházejícími týmy), zahráli jsme si mnohé varianty na hry s (n-1) židlemi - obvzlášť vypečená byla, když jsme museli podle hudby poznat, ke kterému tanci patří, a provést přiřazený úkon (NOP, posadit se, stouponout si na židli). Zde se přizpůsobení demokratické většině ukázalo jako překvapivě efektivní - na to, že jsem neměl ani potuchy, jsem vydržel docela dlouho. Ještě, že jsme tu těch holek neměli o trochu víc, to by nás nutili správnou odpověď předvést...

Nakonec přecejen došla řada i na náš tým - několik vrstev oblečení, baterky, hromadu sušenek a vyrazit "do města". Před odchodem jsem se ještě naivně ptal, jestli mají ve městě houpačky, ale když jsem spatřil na stromě papírový ukazatel "Město ->" směřující kamsi na louku, pochopil jsem. Mokrá tráva byla nepříjemná, ale šli jsme odvážně dál kolem černočerně nevlídného lesa. Po cestě jsme podezřele dlouho nepotkali vůbec nic zajímavého - až najednou velká křižovatka. Nadšení do hledání dalších úkolů nám trochu srazil tým, který zde již stál tváře se dost bezradně. Ani naše hledání poté, co odešli nejspíše náhodným směrem, nebylo úspěšné. Tak jsme se vydali na opačnou stranu, kde byly vidět začátky čehosi, co by se dalo nazvat městem (že by to přecejen mysleli vážně?)

Ale jakmile se ulice začaly větvit, cesta ztrácela svou jednoznačnost a pořád nikde žádné další indicie. Takhle špatně by noční hru nikdo nenavrhl - museli jsme něco přehlédnout. Šli jsme tedy zpátky, cestou pečlivě zkoumajíce každý metr a každý strom, bezvýsledně. Nezbylo nám tedy než zavolat organizátorům, co že to má znamenat, a po chvilce vyjasňování se vydat druhou, méně výraznou, pěšinou přes louku na cestu plnou řešení šifer, hádanek, hříček a úkolů.

Vrátili jsme se s jasnou odpovědí: jsme ve starém Římě. Ale i tam se muselo taky spát (narozdíl od soustředění). Vydal jsem se tedy nahoru a opatrně nahlédl do svého přiděleného pokoje. Zdál se být obsazen (měl jsem pocit, jako by mě to ani nepřekvapilo) - neodvážil jsem se vkročit dál abych někoho nevzbudil. Nakoukl jsem do vedlejšího, kde se ještě svítilo - "Tady máme plno." Chvíli jsem z toho byl docela zmatený, ale pak - nedalo to moc počítání, že 28 postelí je pro 29 účastníků trochu málo.

Noc byla dlouhá a chladná. Chodil jsem po chodbě tam a zpět, přemýšlel o hloupostech, občas jsem pro zahřátí párkrát seběhl a vyběhl schody. Jedno jsem věděl jistě: ráno budu muset absolvovat fyzickou rozcvičku (jelikož dobře vědí, jak na tom s našimi schránkami jsme, můžeme si jako alternativu vybrat duševní). A doufám, že bude hodně drsná...

Neděle 20. září 2009

Potom spoustu horkého čaje a hurá ná první přednášku. Jedinou rozumnou volbou v prvním bloku byl Linux Kernel od Pavla Machka známého spíše jako Potvora - tuhle přednášku jsem už jednou slyšel a věděl jsem, že nebude příliš náročná - ale i tak jsem si ji docela užil. Pověděli jsme si základy, zablikali si s ledkou... Nejúžasnější na celé přednášce stejně bylo sledovat způsob jakým se Potvora vyjadřoval o "ošklivých" věcech jako DOS a Windows - jen tak mezi řečí, "tak to není operační systém," se zvláštní samozřejmostí, jako by šlo o naprosto všední věc, kvůli které se není třeba nijak vzrušovat. Hned jsem věděl, že tady je dobré se inspirovat.

Ve slíbeném programu samozřejmě nebyly jen přednášky, ale také zábavné hry a mnoho dalšího. A tak nás odpoledne čekala již docela tradiční "olympiáda". Nevím, jaké druhy fyzických aktivit vyvíjí na nematematických akcích, ale nechce se mi věřit, že by se jakkoliv podobaly těm našim.

Dostaňte celý tým na co nejmenší počet pařezů a pár vtěřin se tam udržte. To nezní tak hrozivě, ne? Až na to, že bylo těžké říct, jestli jsou křivější ty pařezy nebo zem pod nimi - neméně těžké neskončit na zádech. A opravdu si nepamatuji, že bych se v nějaké hře setkal s takovým množstvím fyzického kontaktu jako teď - dokonce ani pokud jde o oblíbenou "jedna ruka, jedna noha"...

Stoupněte si do řady a svažte si mezi sebou sousední nohy šátky k sobě. To už by mohlo být horší... a co takhle každého druhého otočit? Nebo do kroužku? Upřímně, hodněkrát jsme skončili na jedné hromadě - a čas samozřejmě stále běžel. Součástí původního zadání bylo ještě dostat se k Moskytovi dolů přes louku v tomto uspořádání. V takovém případě by bývalo připadalo v úvahu jediné řešení: skutálet se - což by v sedmi lidech mohlo být velice zajímavé... Ale nakonec jsme o tento zážitek přišli - čas tlačí...

Na dalším stanovišti jsme obdrželi kus navoskovaného papíru s veselým sdělením, že jen ten a jednoho člověka můžeme použít k přepravě trochy vody z potoka do připravené misky. Dotyčný se samozřejmě po celou dobu nesmí ani hnout...

A to nejlepší na závěr: ovečky, tentokrát ovšem sabotované Potvorou. Nebudu blíže rozebírat - dopadli jsme - no, hůř než ti sedláci.

"Poslyšte... poučení pro osoby vstupující do jednací síně," rozeznělo se jídelnou onoho večera, "platí pro účastníky, soudní znalce, všechny svědky, veřejnost i tchýně," každý další verš rozšiřoval úsměvy na tvářích účastníků, kteří se již brzy měli dozvědět, že je čeká soudní hra. Z té se nakonec vyklube povedená fraška, ale hlavně se dobře pobavíme a o hlášky typu "Námitka, blbost!" nebude nouze.

Pohodu večera měla doplnit i hromada hořícího dřeva před objektem: táborák. Někteří si posedali a polehali kolem ohně, jiní si našli své místo u stolečku s kytarou. Zpívali jsme pod vedením Bobříka - anglicky a docela vysoko. Byla to zajímavá změna proti tomu, co na soustředěních slýcháme obvykle. "Never cared for what they do-" to se krásně řvalo ...and nothing else matters. A ještě jednu zajímavější, jen si vzpomenout... {{{Malá odbočka do součanosti: Je tak týden po soustředění a tuhle písničku si snažím celé odpoledne usilovně vybavit. Nic, ani slůvko - jen vím, že byla ještě výš než ty ostatní, trochu smutná, s divně protáhlými tóny... K večeru už jsem to víceméně vzdal s tím, že se ještě můžu zkusit přeptat na fóru. Ale pak přišli rodiče a pustili SuperStar. Stačila čtyři slova prvního účinkujícího, abych se válel smíchy po zemi v nechápavém úžasu: "How long, how long..." Svět je geniální místo. Jen jsem při tom jaksi nepostřehl, jak se ta písnička vlastně jmenuje. Ale darem výdobytků moderní doby: Otherside.}}}

Nebyl bych to já, kdyby mi veselá nálada vydržela příliš dlouho. Rozhlížel jsem se kolem, a viděl účastníky, kteří se baví, kteří se smějí a tulí s účastnicemi - já si neměl ani s kým popovídat. Začínaly se mě zmocňovat nepříjemné pocity. Ne smutné - to by se dalo pochopit - ale takové ošklivé, frustrované...

Tohle není dobře - věděl jsem to a věděl jsem, že bych snadno mohl zkazit celý večer nejen sobě. Dobře, tak se na to podívejme logicky - špatná nálada, špatná nálada, co na ní? Hezkou písničku! Dal jsem do toho všechno, v mysli nic než jednu melodii... tohle žádné ošklivé myšlenky nevydrží.

Aby toho nebylo málo, MJ začal svolávat lid k přednášce o hvězdách. Na tu jsem hrozně moc chtěl, ale příliš jsem se na to necítil. Ještě jednu písničku, pořád jsem si opakoval... a byli pryč. Chvíli jsem ještě přemýšlel o tom, že bych je dohnal, ale seznal jsem, že už by to nemělo cenu - neměl bych moc ani z jednoho. Tak jsem seděl se zbývajícími účastníky a přemýšlel o 34 přídělových bodech, které jsem podzimní obloze věnoval...

Když i ti se rozutekli, byl nejvyšší čas jít spát. Tentokrát jsem i měl kam - Bobřík mi vyklidil svůj VIP pokoj a přesunul se na volné místo k ostatním organizátorům. Měl jsem vlastní sprchu - a byl jsem tam docela sám. Před vstupem do budovy jsem ještě s povzdechem naposledy pohlédl na hvězdnou oblohu: "Kdyby byly blíž, nakopl bych je." Ale nemyslel jsem to tak. Jen tak z recese jsem si na dveře pověsil upřímnou cedulku: "Jsem tady docela sám, a je mi hrozně smutno =(" Věděl jsem, že se ostatní alespoň hezky pobaví...

A jelikož to ještě pořád nebylo na to, abych mohl poklidně spát, přišla ta pravá chvíle pro Parkán Strakonice. Jejich hudba má hrozně moc pozitivní energie, a je jediným definitivním lékem na špatnou náladu, který funguje i když je člověk zrovna úplně sám. "Plnou parou lásce vstříc, jeden den, rok, možná víc, smát se nudným všedním dnům..." usínal jsem s úsměvem na tváři.

Pondělí 21. září 2009

Ráno bylo krásné. Vzbudil jsem se naprosto čerstvý a svěží do nového dne. Zdálo se, že všichni ještě spí - pousmál jsem se a šel jsem si dát horkou sprchu. Úplně jsem zapomněl, že jednu mám přímo na pokoji! Psychická rozcvička v podobě moc povedené hry Medvědi a rybáři (detaily nemůžu prozrazovat, to bych to kazil dalším generacím) a anotace prvních přednášek. Jelikož jsem si nevybral, připojil jsem se k iniciativě požadující po MJovi "blíže neurčenou přednášku". Prvním a jediným tématem, na které jsme se sedíce venku na celtě dostali, bylo pokračování ranní hry - tak dlouho, dokud jsme na to nepřišli.

Odpoledne nebylo krásné. Hráli jsme bojovku - klasickou hru s šátky zastrčenými tentokrát za krkem, jejichž vytržením se dalo zabíjet. Velkou (ne)výhodu měly dívky s dlouhými vlasy... Daleko populárnější byla možnost útoku papírovými kuličkami - dokud se jejich celkový počet ve hře nezačal rapidně snižovat... Herní území bylo hrozně velké, takže po celou první polovinu hry se nic nedělo. Velká část týmu kamsi odběhla a dlouho jsem je neviděl (což bylo dobré znamení - mrtví se museli jít do domečku oživit). Jen jsem stál a hlídal, spolu s Katkou, která se také netvářila příliš akčně, takže to byla taková klidná atmosféra spíš na povídání (ke kterému jsme se ve stopovém množství i dostali), než bojovka. Pak ale přiběhla Jitka a nadšeným hlasem, jako by právě objevila žárovku, oznámila: "Schovala jsem meč." To začalo dlouhý řetězec událostí. Meč byl zvláštní artefakt, jehož získání bylo třeba k zakončení hry. Takový stav nemohl mít dlouhého trvání.

Neměl. "Ale vždyť jsem se vás ptala a řekli jste mi, že to můžu udělat, když spáchám sebevraždu - já se kvůli tomu brodila deset metrů kopřivami!" bránila se Jitka značně rozhořčeným hlasem organizátorům, kteří přišli zasáhnout. Rozhodla se odejít ze hry, a byla tak naštvaná, že vůbec nikoho neposlouchala, ani když jsme se jí snažili říct, že tedy raději skončíme společně. A tak jsme také učinili - napřed jsme ale pomohli ukončit hru přednáním našich zásob nejsilnějšímu týmu a připojením se k velkému společnému honu na nově osvobozený meč. Za pět minut bylo po všem...

Skoro. Další hra byla ještě akčnější a ještě více vyčerpávající. Po prvních několika kolech jsem s jistotou věděl, že na to nemám - fyzicky, ani psychicky, nedokázal jsem už v sobě najít sílu cokoli dělat, jednat, bránit se, už dopředu jsem viděl, že jim neuteču, že je nedohoním - šel jsem si sednout. Nebylo to ode mě hezké, ale nemohl jsem jinak. Složil jsem hlavu na stůl a napůl spal...

Večer byl krásný. Loučka před objektem byla zahalena do tmy a dokonaleho ticha až na plápolající svíčky účastníků a zvuk MJových rituálních dalekozvučných dřívěk. Jen za jejich svitu a uderů jsme mohli kráčet kupředu... ale našlapovat opatrně, jako by zem pod námi byla z mýdlové pěny. Když někomu svíčka zhasla, musel vyčkat, než jej jiný obětavec vysvobodí, doběhne mu ji až na samý začátek zapálit a nezhasne přitom svoji. Kromě toho neuvěřitelného klidu to byly zvláštní chvíle setkání... přešel k vám třeba docela neznámý člověk, pohlédl na vaši vyhaslou svíci, a v tom pohledu bylo vše, víc než by se kdy dalo říct slovy... nenašel se nikdo, kdo by tam nechal nehybného stát jen tak bez pomoci, v té atmosféře na to nešlo ani pomyslet...

První stanoviště byla hromádka roztodivných svíček ledabyle položených v trávě spolu se spoustou papírů a otázkami:

Škoda jen, že na první lze většinou odpovědět daleko snáze. Hra skončila dřív, než bych se byť jen vydal na další putování. Odebral jsem se k opuštěnému stolku opodál, kde jsem si sám potichounku zpíval hloupé verše, co mě zrovna napadaly. Co myslíte, že ostatní měli s odpovědmi na druhém stanovišti dělat? O tom jsem nepřemýšlel... slyšel jsem jen klidně se bavící kroužek, ke kterému jsem se tak chtěl přidat - ale přišlo mi, že tam nepatřím, když jsem hru nedokončil... Nakonec jsem to stejně nevydržel.

Úterý 22. září 2009

"Hurá, jdeme na výlet!" Jakási zákeřná nemoc, jenž se mezi námi rozmáhala, nám přichystala trasu daleko mínější, než bývá zvykem. A tentokrát jsem byl pevně odhodlán nic neočekávat, nebude mi vadit, když si všichni okolo budou povídat, a prostě si budu užívat cesty, krajiny a pohledů na zdejší lokálku...

Ale jako naschvál se vzápětí pár kroků za mnou rozběhla diskuze... o lásce. To jsem se nemohl nepřipojit. Tedy spíše poslouchat filozofující v čele s Lukášem a Máriou z organizátorského týmu, kteří mezitím přešli k obecnějším tématům dobra a zla. Občas jsem i já pár slov přihodil a vůbec to byl hezký zážitek. Opustil jsem i svůj původní záměr přidat se k akčnější skupince, když jsme se v Jilemnici dělili, a rozhodl se zůstat s diskuzním kroužkem. Ještě jsme se stavili na nákup - stará vesnická prodejna v socialistickém duchu... zajímavé místo.

Na cestě zpátky jsme trochu zabloudili, až nás nakonec předběhli i ti, co šli delší trasu. Nejakčnější skupinka (asi tří) lidí, kteří jeli na kolech, se s očekáváním vyptávala, zdali jsme našli jejich šifru. Jakou šifru? No přece tu, co nám nechali na tom hradě - na jakém hradě? No na tom, na kterém jsme vůbec nebyli!

Večer venku, nastoupeni po týmech a v plné polní. Nebudeme přece porušovat tradici. "Jste všichni natěšeni na noční hru?" "Ano!" dav v tom měl jasno. "Ale ona žádná nebude. Kdo chce, může jít spát, ale aby vám to nebylo líto, Potvora si pro vás připravil přednášku z orientace." A tak jsem se přidal k menšinovému hloučku, který se nenechal odradit a vydal se polňačkou do lesa za výkladu o historii navigace. Šli jsme docela svižným krokem a v "zadních řadách" toho nebylo moc slyšet... snažil jsem se držet co nejblíž přednášejícího, ale bylo mi jasné, že spousta lidí z toho moc nemá. Brzy se ozvali.

Tak jsme zastavili a vykládali, což prostě nebylo ono - chyběla tomu ta rázná, akční, odhodlaná atmosféra - a když nám začala být zima, pro změnu šli za absolutního ticha, což byla zase trochu nuda. K původnímu modelu jsme se vrátili, až když méně akční podskupinka využila nabízené příležitosti jít si lehnout.

Trochu jsme přidali do kroku a už jsme se dostali k GPSkám a jejich (ne)spolehlivosti, a přestože mi takové ty "starší" věci přišly mnohem kouzelnější, i to bylo velice zajímavé. A nakonec se nám i podařilo najít jinou cestu domů - tedy těm zdatnějším, já jsem bezpečně věděl, že bych netrefil zpátky ani kudy jsme přišli.

Středa 23. září 2009

Na odpolední hru jsme si měli vzít tužku, papír a boty do terénu. Jednomu z organizátorů jako by se nelíbilo, že jsem přišel v sandálích. Nepomohlo ani vysvětlení, že jsou to terénní sandále. "Budeme běhat ostružiním..."

To přeci nevadí - když se člověk pohybuje víc vzduchem než po zemi, jako já v téhle šifrovačce, která byla tím zvláštní (kromě toho, že byla ve dne), že jsme šifry nemuseli ani luštit, ale za menší bodové ohodnocení stačilo opsané zadání. Dokonce jen první odstavec - pohodička, říkal jsem si za radostného letu, skoku hustým zeleným lesem - dokud jsem nenarazil na papír popsaný jedničkami a nulami, jen odstavec žádný...

Všechny šifry byly na první pohled docela hezké - jen se mi do luštění žádné z nich příliš nechtělo. Takovým klenotem byla matfyzácká vypatlanština - člověk na první pohled nedokázal přečít ani slovo, ale musel se bláznivě smát - taková legrace na první pohled. Jak hodiny ubíhaly a vlaky si projížděly po nedaleké trati tam a zpět, nových zadání jsem nacházel čím dál méně a stará potkával čím dál častěji. Poslední, u kterého jsem se zastavil, byla šifra, jíž jsem našel jako úplně první.

Byla to dlouhá báseň poslepovaná z nesourodých částí psaných některé česky, jiné anglicky. Ale co na ní bylo nejzajímavější byla trocha Kouzla. Pro ty z vás, kdo neví, co to Kouzlo je, se vám to pokusím přiblížit. Kouzlo je neuchopitelné - buď tu je, nebo není - tedy spíš záleží na tom, v čem ho vidíte. Někdy mu říkám Kouzlo Přemýšlivého srdce, a písmo je jeho nejsnažším nositelem. Kouzlo je zasněné. Kouzlo je procítěné. Kouzlo má hloubku. Kouzlo, to je když vás něco nutí se zamyslet nad nejzákladnějšími otázkami života i prchlivými okamžiky, prožít je v melancholické symfonii myšlenek, představ a pocitů. Umožňuje nám získat jiný náhled na lásku, radost - nejhlubší principy bytí, než s jakým je běžně spatřujeme.

Čas. Běží, kvapí, občas i skáče. Ale když letí, to už je páni průšvih. Poslední čtvrthodinka. A já spíš prázdně zírám než abych řešil. Přijdu na to. Alespoň jednu šifru - jinak by to byla ostuda. Stačí se podívat dost jednoduše - nemůže v tom být žádná věda, ne? Brouzdal jsem mezi písmenky, počítal slova, řádky, odstavce, marná snaha. Nadto jsou to verše a sloky. Všechno už jsem vyloučil, a možná už bych se začínal cítit bezradně, kdyby nepřišla ta chvíle.

Před ní nebylo nic, ale najednou se vše zjevilo v sytých barvách. Báseň, ta je obvykle plná teček a čárek, které se užívají v míře volnosti i v demokratickém světě nevídané. Takové malé osobní vítězství - radost mi nemohl zkazit ani fakt, že Morseovku neumím. Následující hru jsem prospal.

Asi jsem věděl proč. Tentokrát jsme dostali docela otevřeně na srozuměnou, co nás čeká - mapku stanovišť, zákaz haluzení a přání šťastné cesty.

Labyrint jsme šli ve dvojicích, jež zadání znělo vytvořit zcela náhodně. Když se na výsledek organizátoři podívali, jen s povzdechem konstatovali: "No, my bychom to teď měli ještě trochu propermutovat, ale to by nás páry utloukly." Naše "páry" mi občas trochu lezly na nervy...

Počasí nás provázelo mizerné, ale klidné. Na hvězdy byl výhled jak za zamlženého okna přetopeného vagónu - přetopeno tu však rozhodně nebylo. Mou dvojici doplňoval Filip, který narozdíl ode mě sledoval mapu a pečlivě si zaznamenával naši trasu. Jak jsme začali trochu bloudit, vznikl v tom sice takový chaos, že už nám to příliš platné nebylo, ale stále jsem musel na každém stanovišti hlásit přesný čas příchodu. Já jsem byl rád, že kromě otázek na nic myslet nemusím a cestou ve velkém ujídal zásoby.

Hlavně to byla taková pohodová procházka, příležitost trochu si popovídat, podívat se zpátky z nadhledu a v duchu se zasmát všem hloupým problémům, které mě v uplynulých dnech "tížily". Náramně dobře jsme se bavili, ať už jsme přemýšleli, zda "Malý, Zajíček, Vyskočil, Velký, Bobek, Vytlačil" jsou učiteli na matfyzu, nebo prostě jen, když jsme popáté potkali stejný tým... To se stávalo vůbec docela často, takové uzavřené, všechno blízko u sebe, připadal jsem si spíš, jako bychom běhali po chodbách nějaké větší budovy, než terénem. Když jsme dorazili zpátky do objektu v hodinu až nevhodně časnou, měl jsem sto chutí se zeptat: "A kde je první šifra?"

Čtvrtek 24. září 2009

Celý čtvrtek se nesl ve znamení blížícího se konce. Jak jsme měli noční hru za sebou, ta "nabitá" část soustředění už mizela za našimi zády. Zbytek bude takový pomalejší, odpočinkový - nebo tak jsem si to alespoň představoval. Ono nakonec všechno bylo úplně jinak, ale přesto na tento den nemám nijak zvlášť silné vzpomínky, takže si dovolím přeskočit na samý závěr: do chvíle, kdy jsme museli vyklidit jídelnu, aby se připravilo - závěrečné překvapení.

Abychom se zatím nenudili, mohli jsme si poslechnout teď již opravdovou přednášku o stroji času - tedy té dřevěné krabici se spoustou kontrolek a tlačítek, co stála celou dobu v jídelně u zdi a všech jejích funkcích. Na některé jsme již v průběhu soustředění přišli: třeba velkou zásobu zvukových nahrávek na požádání - od Bílé orchideje (právem považované za mučící nástroj) po Šílenou Andulu ("Zpožděný mimořádný mezistátní motorový osobní vlak číslo 10000000000 Hans Christian Adresen..."). Pohled do jejích útrob mi připomněl mé dávné (povětšinou marné) pokusy s jednočipy... možná je to škoda, takové hezké hračky se z toho dají stavět. Tedy v případě našeho stroje hlavní kouzlo obstarával ukrytý notebook umožňující vzdálené řízení, čímž se někteří organizátoři dokázali výborně bavit...

Hory jídla, to první, co jste vstupu do Velkého sálu (pro dnešní večer nikdo nemusí vědět, že je to ve skutečnosti malá jídelna - přehlédnout lze i fakt, že děvčata si musela [těm oblíbenějším] chlapcům posedat na klín, abychom se vešli) mohli vidět, mě nikdy příliš neupoutaly. Ale ta hudba... Taková zajímavá, bohatá směsice, která se vyznačovala tím známým efektem, že když chtěl člověk zůstat nehybně, musel pevně zatnout svaly a opravdu se soustředit. Jak moc mi tu chyběl M&Mkový taneční večer... Alespoň jsem se trochu nahodile pohyboval do rytmu po omezené trase kolem přeplněných stolů. A nebyl jsem zdaleka sám...

Bylo třeba zhodnotit nejen právě končící soustředění, ale i celý ročník KSP, jenž mu předcházel, odměnit nejlepší řešitele cenami od nejžádanějších (KSP mikina) po ty hůře přijaté (například o knize Sexuální poradna jsem byl přesvědčen, že ji oranizátoři zařadili jen pro tu legraci, jak se na ni budeme tvářit). Ještě výsledky týmové hry a hurá do jídla.

Pak už nic nebránilo tokenu vydat se na dlouhou cestu grafem účasníků sbírat pocity a dojmy, radost i zklamání, vděk i nesplněná přání. Hodně jsem chváli organizátory a účastníky, kolektiv už méně - což mi pak bylo nesmírně líto. Ale v tu chvíli se mě ještě pořád držel ten zvláštní pocit - trochu osamělost, trochu zklamání, pohled na ty, co si to tu dokážou daleko lépe užít...

Už při úvodním upozornění, že nemáme zbytečně zdržovat, jsem věděl, že to nebudu moci příliš dodržet. A když mi pak Martina s Honzíkem přišli demonstrativně sebrat token, musel jsem se hrozně smát vzpomenuv si, jak jsem na M&Mku obdržel přezdívku "nemluvící Filip". Tam jsme ale nedělali závěrečné posezení...

Pátek, 25. září 2009

Legrační je, že nejhezčí částí celého soustředění pro mě byla cesta domů. Ne protože by se mi nelíbilo, ale protože až tam jsem pochopil, jak moc fajn bylo (loni se mi to povedlo "už" při závěřečném zhodnocení). Pořád to bylo to jedinečné a nezapomenutelné KSP. Neztratilo své kouzlo, jenom jsem ho hůře viděl přes brýle svých hloupých problémů a trápení.

Náš vagón jel z Martinic naplněn hudbou. Člověk by skoro řekl, že celá noc hraní na kytaru a zpěvu by nám mohla stačit - k mé velké radosti nikoliv. Možná i to mi pomohlo najít trochu rozumu. Ostatním spolucestujícím to zdá se příliš nevadilo - proč taky? Na chodbičce se mezitím hrály šarády a celkově panovala atmosféra, která jako by si neuvědomovala, kam nás tenhle červený motoráček ocelovými pěšinkami unáší...

Dokud nepřišel čas loučení. Byla to ta nejvážnější a nejupřímnější chvíle za celý dlouhý týden. Nevadí, že jsme si třeba vždycky úplně nerozuměli nebo že jsme neměli možnost příliš se vzájemně poznat. Všem nám bylo líto, že se teď musíme rozprchnout - obětí na rozloučenou a smutně usměvavé tváře. Tak zase někdy příště...


Možná jsem toho spoustu popletl, zkreslil a popsal značně neohrabaně. Možná se některé okamžiky ani příliš zachytit nedají. Nevím. Abych nezapomněl, osudem odpovědí z pondělní hry bylo skončit v plamenech svíček, jež nám je pomáhali napsat. Zjistil jsem, že to rozděluje lidi na dvě skupiny: někomu to je jasné okamžitě, jiné (včetně mě) by to nikdy nenapadlo. Možná to něco vypovídá o tom, jak člověk uvažuje. A to je, vážení a milí, vše. Teď už zbývá jen dokázat, že P=NP.